Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Východně od Havany: Cienfuegos, Trinidad, moře a mnoho dalšího

14. 12. 2015 9:09:47
Podíváme se do dvou půvabných starých měst, Cienfuegos a Trinidadu. Večer s kočím romantikem, setkání s dalším rafinovaným šizuňkem, a také šnorchlování v korálových útesech Karibiku.

Konečně jsem se vydala na východ od Havany do měst Cienfuegos a Trinidad.

Cestou v autobuse máte dost času sledovat kubánskou krajinu. Je různorodá a pestrá, roztroušené ostrůvky palem (kokosových, královských, rovných jako telegrafní tyče, a druhu s jakoby nafouklými kmeny, kterým jsem říkala „baňatky“), banánovníků, mangovníků a všelijakých dalších dřevin, malá políčka a louky, které jsou ale jiné než u nás, s ostrůvky dřevina připomínající spíš savanu, a všude se porůznu pasou zvířata: koně, drobnější než u nás, krávy našeho evropského i buvoloidního typu, kozy, kůzlátka, prasata, slepice. Potuluje se tu i hodně psů, kteří asi mají pána, ale někdy jsou vyhublí a fenky mají často naběhlé struky, asi jim nikdo nebrání v rozmnožování. - Velmi málo jsou tu vidět monokultury, většinou se tak pěstuje tabák, cukrová třtina a v Zátoce sviní jsem viděla i políčka rýže, ale nikdy tu nevidíte tak rozlehlé lány jako u nás. Což je samozřejmě z hlediska krajiny, přírodní diverzity a bránění erozi půdy mnohem lepší.

Nad krajinou krouží velké množství plachtících „supů“, které jsem dodatečně určila jako kondora krocanovitého (turkey vulture, Cathartes aura). Létají čile i kolem nejvyšších budov v Havaně a je s podivem, že se v tak velkém počtu uživí, žádné mršiny jsem v krajině neviděla...

Velmi půvabná jsou hejna sněhobílých ptáků připomínajících malé volavky, žijící v symbióze s kravami, jimž asistují při pastvě, nebo pročesávající čerstvě rozorané brázdy polí. Nejsem si jistá, ale nejspíš je to bílý ibis (white ibis, coco blancho, Eudocimus albus).

Na některých rozcestích se skví bilboardy s revolučními hesly, ale nepřišly mi průraznější než u nás za reálného socialismu v 80. letech. Většinou říkají, že revoluce je neporazitelná, nebo že Venezuela je náš nejlepší přítel a podobně.

Cienfuegos

Na první pohled byl zřejmý obrovský rozdíl proti Havaně – celé město je tvořeno nízkými, většinou přízemními domy, často s ozdobně tepanými mřížemi na oknech. Autobusové nádraží tedy působilo dost chmurně, uvítala nás budova z vlnitého plechu a před ní parkovaly náklaďáky typu avie opatřené okýnky, které tu převážejí místní lidi. Jakmile jsme se vyhrnuli z autobusu, rozebrali si nás ubytovatelé, mě odchytil cyklotaxikář a odvezl mě ke „casa particulare“, která byla nejpitoresknější, jakou jsem na Kubě měla. Stěny místnosti byly pokryty zářivě růžovými saténovými závěsy, vše bylo vyzdobeno spoustou barevných polštářků s volánky, ale vedlo odtud jediné okénko do rodinného patia, kde bylo stále velmi rušno, z kohoutku tekla nahnědlá voda a sprcha byla jen studená, tedy měla teplotu vzduchu, což nevadilo, jelikož bylo pořád kolem třiceti stupňů.

S těmito domácími jsem se domlouvala hůř než s jinými, ale konečně jsem – už za tmy - vyrazila na obhlídku města. Centrum Cienfuegos je velmi příjemné, působí tak trochu lázeňsky, mají tu dokonce pěší zónu a rozlehlé centrální náměstí s parčíkem a sochou (pochopitelně) José Martího. Neustále tu slyšíte informaci, že jde o jediné kubánské město založené Francouzi, a opravdu se těší oblibě francouzských turistů, je jich tu plno a všude zní franština.

Z náměstí jsem zamířila k místnímu nábřeží – Malecónu – vedoucímu k mysu Punta Gorda, kde je vystavěna elegantní čtvrť s drahými hotely a bungalovy. Světýlka nad zátokou vypadala krásně, ale vzdáleně, takže když mě oslovil kočí kočáru s koníkem, jestli nechci svézt, souhlasila jsem, že tedy jo, ať mě doveze na ten mys, ale smluvila jsem si jen půlhodinku jízdy za deset pesos. Souhlasil a vyjeli jsme. Kupodivu jste místo vyhlídkové jízdy začali křižovat pochmurnými vedlejšími uličkami, rozježděným blátem s výmoly – tma, všelijaké haraburdí, osamělá světýlka lamp, lidi pokřikující na kočího ze svých osvětlených příbytků, kočár se otřásal a kymácel... nezbývalo mi než doufat, že mě veze správně! Posléze mi došlo, že s koněm nesmí jet po hlavním bulváru, takže ho pokaždé jen přejel napříč. - Trochu konverzujeme, lámanou angličtinou mi říká, že tomuhle koňovi je už patnáct a doma má ještě jednoho, kterému je jen pět. Neustále ho pobízí, aby jel rychleji, koně tady totiž vždy jezdí klusem. Najednou začne lámanou angličtinou povídat něco jako: „Mně je třicet sedm, vy vypadáte na třicet devět, co vy na to?“ - Propána! No ale nemohla jsem si stěžovat, platila jsem si jeho služby a on prostě zkoušel, co z toho kápne. Opět jsem zamávala rukou se snubním prstenem, řekla jsem popravdě, že je mi šedesát jedna (na to reagoval asi dvacetkrát opakovaným výkřikem, že to není možné) a vysvětlila jako obvykle, že můj manžel nesnáší horké počasí, tak se mnou nejel (což je vlastně pravda, akorát jde o přítele, což by neznělo tak seriózně).

Konečně jsme dorazili na mys Punta Gorda, kočí nechal kočár v péči vrátného místního přístavu a řekl, že mi něco ukáže. Vedl mě do luxusního hotelu Pallazio del Vallé, což je neuvěřitelně eklektická stavba (řekla bych až splácanina) maurského, možná pseudogotického a ještě několika dalších stylů – není to ošklivé, jen to připomíná trochu přeplácaný šlehačkový dort. Prošli jsme luxusní restaurací do prvního patra, kde vyhrávala nezvykle uhlazená kapela několika hostům nějakou čaču a byla tam krásná vyhlídka na město a zátoku, a pokračovali jsme po točitých schodech do věže, odkud byla vyhlídka bezkonkurenčně nejhezčí a sama bych ji nikdy nenašla. Kočí přitom bodře zdravil číšníky a hudebníky a připadalo mi, že se tak trochu předvádí, jaký má úlovek, z čehož jsem znervózněla a vyhlídku jsem si úplně nevychutnala. Musím podotknout, že kočí byl typ „hispánský střízlík“ a já jsem si vedle něj připadala jako obryně. Snažil se mi vykládat, jak je to tam romantické, a připadalo mi, že by byl asi rád, kdybych mu koupila nějaký drink. Celý zážitek už pro mě ale byl příliš výstřední a chtěla jsem z toho vycouvat, a tak jsem metodou škrábnuté desky prostě opakovala, že už jsem unavená a chci zavézt domů, což kočí nakonec udělal. Moje bytná byla ohromená, že jsem přijela kočárem! (Je fakt, že jinak se tu lidé vozili v malých valníčcích se zabudovanými lavicemi, kočár tu byl dost výjimečný.) Nakonec jsem kočímu za tenhle zážitek dala celých dvacet pesos, ale byla jsem ráda, že to mám za sebou.

Druhý den jsem si v Cienfuegos šla prohlédnout opravdu pěkné historické divadlo Teatro Tomás Terry. Měla jsem štěstí, mohla jsem se přidat k francouzské výpravě a vyslechnout si výklad ve franštině. Před divadlem v epicentru turistického ruchu mě oslovil další šizuňk s tím, že mi velmi touží věnovat jedno peso s portrétem Che Guevary, takovou minci přece nemám, že ne? Jednalo se o nekonvertibilní měnu (CUP). No a když mi ho věnuje, tak bych mu mohla na oplátku dát na kafe, že? - No dobrá, jedno konvertibilní peso (CUC) bych mu klidně dala, jenomže jsem neměla drobné. Ihned nabídl, že mi v obchůdku rozmění desetipesovou bankovku, a zmizel v chumlu turistů u pultu. Po chvíli se vynořil a vysázel mi do dlaně stříbřité mince, které vypadaly jako CUC, tak obratně, že jsem neviděla, že všechny jsou s Guevarou! Tudíž měly 27x nižší hodnotu než CUC. Podvod jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem chtěla těmito mincemi platit.

Jako ve všech ostatních městech se stačilo odchýlit o jednu dvě ulice od turistických tras a člověk se ocitl v úplně jiném světě. V jedné uličce jsem najednou uslyšela zvlášť intenzivní kokrhání a objevila jsem, že tu postává u chodníku asi desítka kohoutů uvázaných za nožičky zhruba v dvoumetrových rozestupech od sebe. Vypadalo to na bojové kohouty (ovšem všechny kubánské slepice mají proti našim sportovnější postavu, silná stehna a velmi mohutné pařáty). Naproti nim seděli na obrubníku nějací chlápci a možná sjednávali jejich prodej a koupi. Kohoutí souboje jsou tu oblíbeným sportem, který jsem ale nikde neviděla provozovat.

Trinidad

Tohle je historické město s jádrem chráněným UNESCO, do kterého zamíří všichni turisté, kteří třeba už na Kubě nic jiného nestihnou navštívit. Pitoreskní, malé, něco jako Český Krumlov. Jedna malebná ulička vedle druhé, přitom nejsou (na rozdíl od ostatních kubánských měst) pravoúhle uspořádané a přehledně očíslované, takže jsem tu trochu bloudila, což ale nevadilo, protože se mi otevíraly stále nové a nové půvabné pohledy. Vše je dlážděno šílenými kočičími hlavami, které vyžadují silnější podrážky.

Lidé tu žijí v dokonalé symbióze s užitkovými zvířaty, koně tu zajišťují většinu běžné dopravy nákladů a postávali „zaparkovaní“ i v ulicích centra Trinidadu. Hned vedle svého ubytování jsem jednou zahlédla i čuníka, kterého někam hnali a on vyděšeně řičel. Kohoutí kokrhání bylo stálou zvukovou kulisou nejen ráno, ale po celou noc.

Můj průvodce (příručka edice Rough Guide) doporučuje vystoupat na kopec ke zřícenině kostelíku Ermita de la Popa. Když jsem se o to pokoušela, dostala jsem se do neuvěřitelně zanedbaných a současně živých končin – výmoly v hlinitých a kamenitých cestách, plechové ohrady, lidi posedávající na zápraží mezi hejny psů a dětí a pokřikující „where are you from?“, hlučná hudba, hvízdání... a nakonec jsem po troše vyptávání zjistila, že cesta vedoucí k bývalému kostelíku je přehražená zamčeným plotem, za kterým se tyčí jakési brutálně moderní skladiště, a za ním jsem v dálce zahlédla poslední nezřícenou stěnu ruiny kostela... Chci říct, že oproti situaci vylíčené ve vašich průvodcích může už zanedlouho všechno být jinak.

Moje ubytování v Trinidadu a později i ve Viňales mělo vymoženost – přístup na střešní terasu s vyhlídkou na okolní střechy a dál do krajiny. Toho jsem hodně využívala a trávila tam rána i večery, bylo to krásné.

Výlety k moři

Vrátím se do Cienfuegos. Odtud si můžete snadno vyjet taxíkem do blízké rezervace s plameňáky a myslím taky s krokodýly, ale to jsem nestihla. Jako správná Středoevropanka jsem hlavně toužila po moři. Požádala jsem tedy taxikáře, aby mě zavezl k pobřeží na Playa Rancho Luna, a ačkoli se tomu hodně divil a říkal, že on by v listopadu, když je taková kosa, do vody rozhodně nelezl, byl to úžasný zážitek. Páni, obyčejná plážička u první hospody, ale toho úžasného podmořského života! Stačilo se vznášet na hladině s brýlemi a šnorchlem nad nějakými pobřežními skalkami a člověk mohl hned pozorovat několik druhů rybek úžasných barev a vzorů, pasoucích se na řasách obrůstajících trsy korálů. Byli tu i krabové, sasanky, ježci... rybky před vámi nejdřív prchají, ale když se moc nepohybujete, zapomenou na vás a můžete jim nahlížet takříkajíc rovnou do obýváku. Byla jsem úplně unešená!

Taky z Trinidadu jsem se vypravila k moři, tentokrát organizovaně. V kanceláři cestovky Cubanacan jsem si zakoupila výpravu na katamaranu vyjíždějícího z přístavu (mariny) vzdáleného asi 10 km od centra. Znamenalo to vyhlídkovou plavbu asi hodinu a půl k neobydlenému ostrůvku Cayo Blanco, kde nás nejdřív poblíž ostrova na 45 minut vypustili šnorchlovat nad korálovým útesem, a pak s katamaranem přistáli u ostrůvku a dali nám tam oběd. Ostrov je sice neobydlený, ale stojí tam přístřešek restaurace, odkud se můžete vydat na pláž a po cestičce kousek po pobřeží. Na šnorchlování nám půjčili ploutve a ve srovnání s mým prvním pokusem v Rancho Luna tam byla větší hloubka, zážitek byl barvitější a vyhlídky na korálové útesy dramatičtější; tohle jsem zažila poprvé v životě. Pobyt na ostrůvku mě pak trochu zklamal, pláž byla kamenitá, šnorchlovat se kvůli vlnám moc nedalo, i když kulisy s bílým pískem a kokosovými palmami byly perfektní. Ostatní turisté se kromě jídla bavili hlavně pozorováním ráčků poustevníčků, kterých se kolem restaurace promenovala sem a tam celá hejna nejrůznějších velikostí, v různě velkých ulitách, což bylo opravdu zábavné. Možná tam ráčci chodí na odpady z restaurace, našla jsem si, že jsou všežraví. Když jsem ležela na pláži, šimrali mě, jak mě zkoušeli okusovat...

Na téhle výpravě jsem se ocitla mezi samými turisty – Italy, Švýcary, Turky, Angličany apod. Uvědomila jsem si, že když člověk cestuje sám a ještě se tak jako já snaží všechno prolézt, je opravdu daleko ponořenější do místního života, i když má tak masivní jazykovou bariéru jako já. Dívá se, naslouchá, nasává dojmy... turisté se na druhou stranu mohou leccos dovědět od anglicky mluvících průvodců, ale pokud jsem je někdy slyšela, hlavně se snažili své klienty přimět k většímu utrácení (vyprávěním o tom, jak se tu stát snaží všechno obnovovat a opravovat a jak jsou příjmy z turistiky důležité), nabádali je k focení a podobně.

Takže myslím, že jsem s tím osamělým potulováním udělala dobře.

Víc fotek je tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10208579401510428.1073741831.1470797561&type=3&uploaded=8

Příště závěrečný díl – na západ od Havany do Viňales, výprava na kole k jeskyním, naposledy u moře v Cayo Jutías, návštěva ekofarmy a závěrečné postřehy o tom, jak to na Kubě chodí.

Autor: Eva Hauserová | pondělí 14.12.2015 9:09 | karma článku: 13.36 | přečteno: 524x

Další články blogera

Eva Hauserová

Ostrovy uprostřed civilizace

Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.

5.9.2017 v 8:05 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 301 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 19.45 | Přečteno: 430 | Diskuse

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 285 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 10.53 | Přečteno: 282 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Janák

Po hedvábné stezce

Hory neznají třídní rozdíly, protekci, vztek, nenávist, štěstí, lásku zkrátka nic. Jsou čisté, nahé. Proto na ně, tak rád jezdím. Přiblížit se jim aspoň na chvilku a poznat sám sebe. Ne nadarmo se říká, že hory ukáží charakter.

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 11:Monumentální BARGUZINSKÁ dolina, posvátný býk a sv. NOS

Rusko - země mnoha tváří a protikladů. Vše strašně velké, zde 200 km dlouhá a 40 km široká Barguzinská dolina, ale i: když láska, tak všeobjímající, když nenávist, tak až za hrob, když vzdálenosti, tak mimořádné, 1000km žádná míra

21.9.2017 v 7:14 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 113 | Diskuse

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 25.83 | Přečteno: 928 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 10.75 | Přečteno: 189 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 243 | Diskuse
VIP
Počet článků 284 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2531
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.