O místním stravování, a také o kubánských Říčanech

 Dnes pojednám o základních otázkách, jaké asi každého zajímají: jaké je na Kubě jídlo, jak se můžete dopravovat a ubytovat. A vylíčím své další zážitky, včetně toho, jak je důležité nosit snubní prstýnek.  

Na Kubě jsem se stravovala v podstatě pořád v restauracích, protože představa, že půjdete do nějaké samošky a nakoupíte si chleba a sýr na piknik nebo svačinku, je tu dost nereálná. Na regálech supermarketů (supermercado) jsem viděla nekonečné řady alkoholu (hlavně rum, víno, pivo) a obrovské zásoby soft drinků, plus snad nějaké konzervy a cucavé bonbony – a to bylo všechno. Chleba je k mání v okéncích či krámcích označených „Paneria“, kde ale nevidíte nic jiného než prázdné regály a čekající frontu místňáků. Místní lidé si nepochybně všechno poshánějí, vypadají spokojeně a dobře živeně, ale já jsem si dokázala nejvýš zakoupit u pouličního prodavače křupky či popcorn, a stejně tak si můžete pořídit u stánku třeba banány (mrňavé, zelené, ale dobré).

Porce v restauracích jsou obrovské a všechna běžně nabízená jídla masitá. Dáte si třeba kuře nebo rybu, dostanete celou opečenou půlku kuřete nebo kopec ryby a k tomu několik hromad příloh – rýži, pečené brambory, a ještě smažené banány a pokrájené zelí s okurkami. Sníte toho tak čtvrtinu a máte pocit, že puknete. Proto jsem později požadovala z menu položky jako „sandwich“ nebo „salad“, což představovalo přece jen o něco menší porce, nebo jsem řekla, že chci jen rýži a zeleninu. Doporučuju plody moře, obzvlášť jsem si pochutnala na krevetách.

K jídlu jsem vždycky pila místní pivo Cristal, „cerveza national“, které připomíná náš gambáč, a během dne jsem pořád popíjela vodu z plastových lahví – ráno jsem se snažila si načepovat u svých bytných pitnou vodu ze zvláštních velkých barelů, které tu v domácnostech mívají. Trávicí potíže mě postihly jen mírné a až ke konci pobytu a stačil na ně endiaron a trocha živočišného uhlí.

Třebaže vám restauratéři své služby většinou všemožně vnucují sami, taky mě postihl pravý opak. Posadila jsem se do restaurace (pravda se samými prázdnými stoly) a patnáct minut se nic nedělo. Chytila jsem obsluhu a říkala jsem, že bych ráda jedla a pila, oni s úsměvem přikývli. Zase se nic nedělo. Zeptala jsem se, jestli mají menu. „Ne,“ zněla odpověď. Po dalších pěti minutách jsem šla o dům dál a tam už se servírky mohly (jako obvykle) přetrhnout. Nepochopím, proč mi prostě neřekli, že mají zavřeno!!! Jindy jsem strávila půlden se známými (syn mé brněnské kamarádky si totiž vzal Kubánku, tohle byli její rodiče a na chvíli se se mnou sešli). Zamířili jsme do kavárny, kde jsme si dali „cervezu national“ a jako vždy výborné kafíčko, jenomže mí známí měli taky hlad. Bylo jim sděleno, že k jídlu tu nic nemají, ale po chvíli obsluha nesla k vedlejšímu stolu krevetové koktejly. Na dotaz, jak to, obdrželi mí známí odpověď, že krevety právě došly. V takových okamžicích jsem jako pamětnice socialismu prožívala určitou nostalgii – řada věcí tu nefunguje, ale lidi to neprožívají a celkově mají pohodičku.

Zvláštním úkazem je slavná cukrárna Coppelia, vystavěná v parčíku hned u třídy La Rampa v avantgardním dobovém stylu, který známe jako bruselský. Do té se mi nepodařilo dostat. Od jejího průčelí vás prostě odežene strážný v khaki úboru, a když obejdete blok, zjistíte, že z boku stojí v parčíku dlouhá fronta místňáků dirigovaná dalším "vyhazovačem". V Coppelii zřejmě prodávají zmrzlinu za nekonvertibilní pesos. Stejní „vyhazovači“ stojí třeba přede dveřmi směnárny a ostře vás dirigují, abyste se necpali ke vchodu a drželi si od něj uctivý odstup, dokud zevnitř nevyjde na ulici dostatečný počet zákazníků a vyhazovači vám nedají pokyn, že můžete vejít.

Kromě státních restaurací (RaJ) existují na Kubě restaurace soukromé, paladary. Většinou jsem nedokázala rozlišit, co je co. Zvlášť večer za tmy vynikne, jak tu neexistují jasné hranice mezi veřejným (ulicí) a soukromým (domovy) tak jako u nás. Osvětlené stoly v lodžiích hned u chodníku a na dvorcích neoddělených žádnou brankou možná jsou maličké domácí restaurace, ale možná taky ne. Lidé se zdraví s kolemjdoucími přímo ze svých křesel, kde relaxují u televize. Všude se ozývá temperamentní hudba a hlučný hovor. Najednou v některém dvorku nebo přímo u chodníku vidíte panel s CDčky na prodej. A tak dále.

Co se týče ubytování, vždycky jsem před hotelem dala přednost soukromí, tedy casa particulare. Je to levnější a žijete někdy přímo s místními – vždy jsem měla pokoj se samostatným WC a koupelnou, určený pro dva lidi, pro které by možná v některých případech byl stísněný (tzv. queen-size bed, jediné velké společné prostěradlo či pokrývka, žádná skříň a jen maličko prostoru na podlaze), ale pro jednu osobu to bylo velmi pohodlné. Někdy jsem z tohoto pokoje vycházela přímo do rodinného obýváku, takže jsem byla uprostřed dění v domě. Casas particulares poznáte podle cedule na fasádě domu, která nese modrý symbol stříšky nebo snad kotvičky, a můžete tam přijít přímo z ulice.

Co se týče dopravy, dlouhé vzdálenosti mezi městy jsem vždycky překonávala v autobusech určených pro turisty společnosti Viazul. Jsou cenově přiměřené (vše je na internetu pod www.viazul.com), vcelku moderní, čínské provenience a vymražené klimatizací tak, že si do nich musíte obléct nějaký svetr. Byla jsem svědkem toho, jak nějaký frustrovaný Angličan žádal řidiče, aby klimatizaci ztlumil. Bylo mu řečeno, že to nejde, ale řidič mu ihned nabídl svoji vlastní košili s tím, že jemu stačí do služby nátělník :-)

Trochu jsem uvažovala o půjčení auta (k mání jsou nové čínské vozy), ale to jednak vyjde podstatně dráž a jednak to pokládám za riskantní – hlavní trasy jsou v dost dobrém stavu, ale vedlejší silničky, třeba ty, které vedou k moři, vás mohou překvapit zcela nečekanými obrovskými jámami, nebo vám do cesty znenadání skočí kohout nebo koza… zkrátka nakonec byste mohli strávit nepříjemně mnoho času řešením vzniklých potíží.

Kratší vzdálenosti se dají bez problému zvládat taxíky. Taxikářů se zeptáte na cenu svezení předem a obvykle pořídíte nějakých 20 km za město tak za deset pesos, a ještě vás ochotný řidič doveze ve smluvenou dobu zpátky. Tím pádem jsem nikdy v životě nevyužívala taxíky tolik jako tady. Pokud jedete nějakou frekventovanou trasu, zjistíte si, odkud vyráží taxi collectivo, a domluvíte si svezení třeba za tři pesos. Tohle se mi povedlo na mé další štaci, kdy jsem zatoužila z Havany vyrazit na nejbližší pláž.

Guanabo aneb Kubánské Říčany

Po několikadenním obcházení rušné a výfukovými plyny nasáklé Havany jsem zatoužila po jednodenním odpočinku na pláži. V mé oblíbené cestovce infocentrumhavana.com mě sice (velmi správně) varovali, že se blíží fronta s velkými lijáky, ale potřebovala jsem trochu odpočinku a relaxace, a tak jsem se rozhodla pro jednodenní výlet k moři severovýchodně od Havany, do přímořského letoviska Guanabo. Podle slov Enrika z infocentra se Guanabo má k Havaně asi jako Říčany ku Praze.

Měl přesně pravdu, včetně toho, že jsem tu neviděla snad žádné cizince, zřejmě sem jezdí relaxovat hlavně místňáci. Taxi collectivo jsem podle návodu našla v Havaně u železničního nádraží – jen mě trochu překvapilo, že rozlehlé nádraží bylo zcela zpustlé, zavřené a nefungovalo. No ale taxíky jezdily a jeden mě dovezl až na určenou adresu. Guanabo mě nadchlo – nízké bungalovy, všude spousta bujné tropické zeleně, čistý vzduch. Jenomže moje bytná to nějak spletla a měla na pokoj pro hosty ještě jednu rezervaci. To mě poněkud poplašilo, ale po delším telefonování mi sehnala v sousedství úplně nejúžasnější ubytování z celého mého pobytu na Kubě – měla jsem vlastní apartmá s kuchyňkou a zahradním patiem včetně bazénku, do kterého jsem se v předbouřkovém vedru a dusnu ihned vděčně naložila.

Jakmile si mě bytní zaregistrovali a opsali si údaje z mého pasu (to se tady musí dělat všude a hned), vyrazila jsem na pláž. Bylo zamračeno, ale pořád strašně teplo a pláž, na kterou se vcházelo hlinitou ulicí plnou výmolů, byla plná koupajících se místních lidí. Nadšeně jsem se vrhla do moře (páni, třiadvacátého listopadu!) a zjistila jsem, že je nádherně teplé. Když jsem se dost vyplavala a vyrochnila, uvelebila jsem se na pláži, osychala jsem a pozorovala vlny. Nádherný relax! Najednou jsem v těsné blízkosti uslyšela chraplavé a naléhavé: „Niňa! Niňa!“ a následovalo mlaskání, sykání a podobné zvuky. Po chvíli mi to došlo. Propána, to má jako být NA MĚ? Hned vedle mě si sedl plážový playboy typu „nařvaná býčí šíje“ a snažil se upoutat moji pozornost. Zřejmě se snažil zjistit, proč jsem tam sama, „sola“. Zkoušela jsem ho ignorovat, ale když to nepomáhalo, řekla jsem něco jako „quiero nada“ (jako že nic nechci) a „mi marido me esperando“ (jako že na mě čeká manžel), a zamávala jsem mu pod nosem snubním prstýnkem. (Promiň, můj bývalý muži Františku, jinak snubák fakt nikdy nezneužívám a třiadvacet let po svatbě mi dalo docela práci ho vyhrabat, ale tohle byla výjimka…). Nepomohlo to hned, playboy mi pro změnu ještě házel na nohy písek, ale po chvíli dalšího ignorování to konečně vzdal a odebral se konverzovat s nějakou místní skupinkou. Byla jsem dost v šoku: páni, opravdu mě BALIL???

Z pláže jsem odešla na večeři do místního minirestaurantu, kam asi takový exot z Evropy zavítá jen zřídka. Stěny drobné provozovny byly dekorovány fotografickými portréty Che Guevary v nejrůznějších situacích a ohromným plakátem s jeho známým popkulturním portrétem v několika barevných variantách. (Podobné to bylo i jinde – Che je opravdový hrdina, ne-li bůh místních lidí.) Do toho se z obrazovky linul velmi hlučný rock, který okamžitě po mém příchodu vyměnili za ABBu a pantomimicky vyzvídali, zda se mi to líbí. Musím říct, že vizuální stránka této skupiny je už dnes opravdu komická, takže jsem si to vychutnala. Uvařili mi na zvláštní objednávku rýži se zeleninou a přemluvili, abych ochutnala jejich „nejlepší piňu colladu na světě“. Domů jsem se vracela už za tmy (stmívalo se v šest hodin). Najednou jsem za sebou opět slyšela: „Niňa! NIŇA!!!“ Nejdřív jsem doufala, že to není na mě, ale blížilo se to a sílilo, tak jsem urychleně přeběhla hlavní ulici, vmísila se mezi chodce a upalovala domů. No teda! - Musím ale říct, že v Havaně, v dalších městech ani na dalších plážích jsem coby osamělá cizinka už podobné reakce nevyvolávala a bylo to zřejmě dáno naprostou provinciálností Guanaba. (I když nevím, pokud bych se potulovala po barech po setmění, asi bych si koledovala o pozornost podstatně víc, ale to jsem nedělala.)

V noci se skutečně rozpoutal hrozný lijavec, vracel se v nových návalech a fičel nepříjemný vichr, a tak jsem se z Guanaba ráno rovnou vrátila do Havany. Ve vedlejších ulicích městečka stála po lijáku voda po kotníky vysoko a nezbývalo, než se brodit...  

Na závěr úvaha, zda by člověk mohl nějak vizuálně splynout s Kubánci a tak strašně na sebe svým zjevem neupozorňovat. I když totiž nejste ověšeni foťáky a netřímáte v rukou průvodce a mapy, jste tu strašně nápadní a váš zjev přímo křičí, že jste odjinud.

Myslím, že především musíte být snědí – k tomu černé nebo (u žen) nápadně odbarvené vlasy a černé oči nebo černé brýle. Pak musíte mít na sobě i ve velkém vedru dlouhé kalhoty, nejraději džíny (muži) a něco zářivě barevného a přiléhavého (ženy) – třeba třeskutě barevné lesklé legíny a nátělník. Jako žena můžete mít i kraťoučké šortky, nebo legíny a přes ně ještě šortky, ale musí být přiléhavé. Pokud máte kolem pasu špeky (a to byste jako typičtí místňáci měli mít), nechť je oděv hrdě obepíná. A konečně si osvojte uvolněnou chůzi, šlapejte hezky zeširoka, smějte se na celé kolo, objímejte se s ostatními (jelikož byste typicky měli chodit ve skupině) a projevujte se pěkně hlučně.

Pak možná přestanete poutat pozornost!

Další fotky jsou tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10208551858741876.1073741830.1470797561&type=3&uploaded=6

Příště o francouzském městě Cienfuegos, o kočím romantikovi a o osvědčeném podfuku, jak zaměnit konvertibilní pesos za nekonvertibilní...