Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O Staré Havaně a jak mě oškubali

8. 12. 2015 10:41:23
Pokračování mého kubánského cestopisu - jak jsem prozkoumávala nejstarší části Havany a jak napínavě to večer skončilo...

Ráno jsem zamávala na taxi collectivo, staré americké auto, kde už seděli čtyři lidé, a nechala jsem se odvézt na Parque Central, což je náměstí s parkem a sochou Josého Martího (to je mimochodem nejčastější socha na Kubě vůbec, často mají lidé na zahrádkách jen sádrovou bustu Martího na malém podstavci, sádrové plastiky s jinými náměty na soukromých pozemcích jsem zde neviděla). Tohle náměstí leží v těsném sousedství úzkých uliček staré Havany – Habana Vieja (čte se „vjeha“). Taxi collectivo vždy směřuje do místa, kam jezdí hodně lidí, a Parque Central je taková přirozená křižovatka mnoha cest. Náměstí samo i blízký bulvár Prado jsou opravené, většina fasád je v pořádku a v sousedství se intenzivně přestavuje, renovuje a někdy i bourá a staví znovu – kvůli rekonstrukci jsem si nemohla prohlédnout ohromnou budovu Kapitolu ani Muzeum revoluce, na které jsem se obzvlášť těšila. Zato jsem si prošla národní galerii kubánského umění, Museo National de Bellas Artas, kde mě jako výrazná hvězda zaujal malíř Wilfredo Lam – něco mezi Picassem, Dalím a Miróem, ale je to říznuté Třetím světem a latinskoamerickými motivy, s odstínem jemného humoru. Vstupné do muzeí a galerií je tu příjemně nízké, většinou tři pesos, další peso dáte šatnářce a další kustodkám, které se obvykle zjeví a poskytnou vám španělsko-pantomimický výklad. To tedy neplatilo pro národní galerii, ale pro ostatní muzea ano.

Vnořila jsem se do uliček Staré Havany, trochu připomínajících středomořská města nebo třeba Lisabon – balkony z tepaného železa, okna se žaluziemi, sušící se prádlo, květináče se zelení, na hlavních trasách se to hemží turisty, cyklotaxíky a obchody s tretkami, zatímco mimo hlavní trasy přibývá opadané omítky, zruinovaných domů, ale i místních lidí vyložených na ulici, kteří zde evidentně žijí a pokřikují, hvízdají na sebe, pouští si hlasitou hudbu a občas se podle ní sami rozezpívají, a tím vším se pomalu šinou staré americké bouráky (které zabírají celou šíři uliček), novější dodávky i cyklododávky s korbami připevněnými na bicykly. Z takovýchto vozíků se tady i prodává ovoce a zelenina. Jako turisté jste terčem neustálých nabídek na svezení cyklotaxíkem, koňskou drožkou, starým americkým kabrioletem, nebo na obzvlášť výhodné jídlo v restauraci. Někdy vás ale místňáci osloví jen tak a popřejí vám „happy holidays“ nebo zavolají „hola, amiga!“ a zeptají se „where are you from?“ a snad od vás ani nic nechtějí. Nepřipadalo mi to nějak moc obtěžující, většina oslovení se dala prostě ignorovat, nebo poděkovat a zavrtět hlavou.

Zamířila jsem na Plaza de la Catedral a prohlédla si katedrálu, nepříliš velkou prostou barokní stavbu, z jejíž zvonice se můžete rozhlédnout po okolí, a naproti ní muzeum Museo de Arte Colonial, což stojí za to, protože jde o nádherný koloniální dům se zeleným patiem a úžasnými místnostmi, kde jsou nahromaděny spousty historického nábytku, porcelánu, různých předmětů denní potřeby, vitrážových oken, obrazů a podobně, takže si můžete udělat představu o životě bohatých vrstev v minulých dobách. V koutě náměstí je zajímavý atelier mladých výtvarníků, Teller Experimental, kde vám nikdo nic nevnucuje a můžete si prohlédnout výstavu, dílnu a prodejnu, kde jsou k mání docela hezké věci třeba za 20 – 30 pesos. (Většina umění mi tady připadala příliš „přeplácaná“, latinskoamericky hýřivá, ale našla jsem tu i kousky podle svých minimalistických choutek.) Rozhodla jsem se, že poslední den před odletem, který budu trávit opět v Havaně, tu utratím přebytky pesos – jak jsem ale mohla tušit, nakonec jsem žádné přebytky neměla. Peníze tady pěkně lítají! A musím říct, že často jsem je vydávala ráda, když si je lidé za příslušnou službu nebo věc zasloužili. Výjimkou byl závěr tohoto dne ve Staré Havaně... ale k tomu dojdu.

Blizoučko od Plaza de la Catedral je náměstí Plaza de Armas, pravý přirozený střed této čtvrti. Uprostřed má parčík se sochou – koho jiného než Martího - a kolem parčíku rozbili své stánky bukinisté a prodávají tu hlavně spisy Castra a Guevary, ale také různé odznaky, starožitnosti a podobně. Zašla jsem tu do dalšího muzea, tentokrát městského – Museo de la Ciudad, což je palác o mnoho důstojnější a mohutnější než Museo de Arte Colonial, ale má podobnou dispozici s patiem a taky je úchvatný.

U bukinistů na náměstí jsem koupila jako dárek pro svého přítele krásnou monografii Wilfredo Lama (v shopu národní galerie totiž neměli ani reprodukce jeho děl na pohlednicích, natož nějakou knihu o něm). Úplně přirozeně jsem začala smlouvat, ačkoli jinak je mi to vždycky trapné – kniha původně stála 75 pesos, nabídla jsem přiměřenějších 40 a nakonec ji dostala za 50. Pak jsem ji musela vláčet po Kubě s sebou... ale stojí za to.

Méně přívětivá tvář Havany

Čím dál se člověk zatoulal od obvyklých turistických tras, tím víc se vytrácely obchůdky a upravené domy a vynořovala se pochmurnější tvář Třetího světa. V jižní části Staré Havany, kolem kláštera svaté Kláry, dalšího kláštera Convento de Belén a dál v potravinové tržnici – Mercado Agropecuario Egido – mě už docela zachvacovala deprese. Kláštery jsou v troskách a venku kolem tržnice, kde se prodávají květiny, to ještě ujde, ale jakmile člověk vejde dovnitř, pohltí vás příšeří a zaplaví hrozné pachy rozkladu a hnijícího masa – tedy nemyslím si, že by přímo hnilo zboží, které tu prodávají, spíš různý odpad, který se tu hromadí, krev stékající na zem a podobně. Bláto, mouchy, odpadky, drsné pokřikování prodavačů, které pořádně nevidíte... bylo to stísňující a rychle jsem z tržnice prchla.

K večeru po tomto dni, kdy jsem pobíhala Starou Havanou sem a tam, jsem měla na chodidlech pěkné puchýře a každý krok mě bodal asi jako Malou mořskou vílu. Potřebovala jsem taxi collectivo k návratu – jenomže u Kapitolu čekaly na taxíky obrovské davy místních, kteří se zřejmě právě navraceli z práce do svých domovů. Babo raď, co teď?

Jak jsem se bezradně rozhlížela, oslovil mě takový nařvaný týpek ve žlutém nátělníku. (Musím vysvětlit, že muži na Kubě většinou spadají do dvou typů – drobní hubení hispánci a nařvané „býčí šíje“, pořízci samý sval a tuk, což mohou a nemusí být černoši, tohle byl spíš běloch. Ale to je jedno.) Zeptal se, jestli chci taxi, tak jsem řekla, že jo. Vyběhl do ulice, předběhl všechny čekající a zuřivě gestikuloval na projíždějící vozy – zřejmě že má single zákazníka. Hned mě nasadil do zelené pobědy a odehnal ostatní zájemce o svezení. Uf. No dobře. Vím, jsem devizová cizinka, tak holt zaplatím za tuhle cestu deset pesos....

Týpek se mě zeptal, jestli nechci nějaké doutníky. Jelikož jsem měla instrukce od svého syna Honzy, že mám od někoho na ulici koupit asi za dvacet euro krabici doutníků, řekla jsem, že jo. Týpek začal něco španělsky hustit do taxikáře a za chvíli vůz odbočil z nábřeží Malecón (kudy mě měl dovézt domů do Vedada) do úzkých, pochmurných, sešlých uliček čtvrti Centro Habana. Různě kličkoval a už jsem vůbec netušila, kde jsme. Nakonec taxík zastavil mezi zchátralými domy a týpek mě vtáhl do bytu v suterénu jedné rozpadající se barabizny – to bylo samo o sobě zajímavé, přímo z ulice se vešlo do obýváku s křesílky pokrytými dečkami, a pak následovala ložnice bez oken, kde začal ještě s dalším domácím týpkem rozkládat na přehoz postele nabídku doutníků. Teď teprve z něj vylezlo, že chce za krabici (standard je 25 doutníků) sto pesos! - Neříkám, třeba existují i tak drahé doutníky, ale jednak jsem s sebou tolik peněz neměla (chválabohyni jsem všechno utratila za Wilfredo Lama) a jednak jsem ani nehodlala za jakékoli doutníky tolik vydat. - Takže jsem prohlásila, že chci pro syna jen malý dárek za dvacet pesos. Týpek se začal zaklínat, že sto pesos je cena pro jeho matku. Trvala jsem na svém, že mi tedy má prodat jen pět doutníků a já mu za ně tedy dám těch dvacet pesos. (Jinak jsem si nevěděla rady, jelikož týpek začínal vypadat rozzuřeně.) Odsypal mi doutníky do neprůhledného sáčku – dodatečně jsem zjistila, že byly jen čtyři a nikoli pět – a vyinkasoval ode mě dvacet pesos. Vyvedl mě ven k taxíku. Uf.

To ale nebylo všechno. Při další cestě mi zkoušel nabízet různé výhodné služby, jako okružní jízdu Havanou, ale všechno jsem už s díky odmítala. Udala jsem, že mě mají vysadit u hotelu Habana Libre, který byl nablízku mého ubytování. Když jsme dorazili na místo, týpek ode mě chtěl pětadvacet pesos a tvrdil, že on také taxikářovi zaplatí svůj díl! Cože, takže tenhle taxík jako stál padesát pesos? Dělá si srandu? Naštěstí už jsem OPRAVDU neměla u sebe víc než patnáct pesos, tak jsem mu je dala a ukázala prázdnou peněženku. Rozzuřil se ještě víc, prohlásil, že jsem těch pětadvacet slíbila, a tvářil se, že ho okrádám. Z pobědy nešlo vystoupit, protože dvířka (jako většinou u těchto starých aut) měla dávno ulámané kličky. Navrhla jsem, že mu tedy vrátím doutníky, ať mi on vrátí moje peníze a zaplatím taxík. To odmítl a konečně mě z pobědy vypustil se slovy, že se ještě uvidíme. Znělo to dost výhrůžně, jako že mu něco dlužím. - No, už jsme se neviděli :-)

Dopadlo to asi dobře, ale stejně jsem měla vzteka, hlavně na sebe. Zůstala jsem oškubaná bez halíře! Z čehož plyne poučení, že v Havaně vás sice asi nikdo nepraští a nevyrve vám kabelu nebo peněženku, ale některá individua se neštítí žádného šizení a blufování, pokud jde o vaše peníze. Lepší je jich prostě nosit s sebou jen málo – a taky asi každému neprozrazovat, na jaké adrese bydlíte. A taxikářů se ptát vždycky předem, za kolik to bude.

Více fotek je tady:

https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10208539685677557.1073741829.1470797561&type=3&pnref=story

Příště o místní kuchyni, restauracích a pivu – a také se podíváme k moři do Guanaba, „kubánských Říčan“...

Autor: Eva Hauserová | úterý 8.12.2015 10:41 | karma článku: 24.01 | přečteno: 3684x

Další články blogera

Eva Hauserová

Ostrovy uprostřed civilizace

Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.

5.9.2017 v 8:05 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 301 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 19.45 | Přečteno: 430 | Diskuse

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 285 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 10.53 | Přečteno: 282 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Janák

Po hedvábné stezce

Hory neznají třídní rozdíly, protekci, vztek, nenávist, štěstí, lásku zkrátka nic. Jsou čisté, nahé. Proto na ně, tak rád jezdím. Přiblížit se jim aspoň na chvilku a poznat sám sebe. Ne nadarmo se říká, že hory ukáží charakter.

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 11:Monumentální BARGUZINSKÁ dolina, posvátný býk a sv. NOS

Rusko - země mnoha tváří a protikladů. Vše strašně velké, zde 200 km dlouhá a 40 km široká Barguzinská dolina, ale i: když láska, tak všeobjímající, když nenávist, tak až za hrob, když vzdálenosti, tak mimořádné, 1000km žádná míra

21.9.2017 v 7:14 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 113 | Diskuse

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 25.83 | Přečteno: 928 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 10.75 | Přečteno: 189 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 243 | Diskuse
VIP
Počet článků 284 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2531
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.