Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem na vlastní pěst putovala po Kubě

7. 12. 2015 10:17:26
Rozhodla jsem se jet na dovolenou na Kubu - právě teď, sama, bez cestovky a bez znalosti španělštiny. Vysvětlím, co mě k tomu vedlo.

Především mě nakopl fakt, že od ledna 2016 budou na Kubu smět američtí turisté. Ostrov svobody pak jistě ztratí část svérázu, a mě přitom tak zajímají sociální experimenty! Konečně podle toho, co jsem slyšela, už to tam stejně dávno není ono... Pak jsem se chtěla na vlastní oči podívat, zda si - jak se proslýchá - lidé i v Havaně opravdu pěstují vlastní jídlo a jsou schopní samozásobitelství, to mě jako permakulturnici velmi zajímalo. A současně jsem měla hroznou chuť aspoň jednou v životě udělat něco úplně podle svého, a ne podle toho, co ode mě očekává okolí a co je takříkajíc „normální“. I když dneska není osamělý výlet postarší turistky do exotické země nic tak zvláštního... no ale tak právě!

Nejsem zvláštní fanynka Střední ani Jižní Ameriky, salsy, rumu, koktejlů a už vůbec ne doutníků, zato mě strašně baví tropická příroda, obzvlášť moře, a jak říkám, specifika lidského života v socialismu a samozásobitelství. Kuba slibovala nejzajímavější možný koktejl těchto prvků.

A tak jsem si koupila letenku do Havany, 18. listopadu tam a 2. prosince zpátky. V hloubi duše mi pak zatrnulo – propána, co jsem to udělala? Budu muset nějak přežít dva týdny v úplném neznámu! Ale pročetla jsem si různé internetové diskuse lidí, kteří se potulovali po Kubě a měli docela hezké zážitky, a zvolna jsem získávala představu o tom, co mě tam asi čeká. Kubánské vízum jsem získala hladce během chvilky (což byl naprostý kontrast s ponižující zkušeností, kterou jsem měla před deseti lety, kdy jsem žádala o americké vízum). Na první dny jsem si v Havaně zajistila ubytování v soukromí v jedné z „casas particulares“ - místností s příslušenstvím, které soukromé osoby pronajímají cizincům. Vybavila jsem se hotovostí v eurech, jelikož není úplně dobré spoléhat se na platební karty. A mohla jsem vyrazit!

Co na cestu potřebujete a co nepotřebujete

Z internetových debat plyne, že v minulých letech se turisté museli připravit na různé zvláštnosti, od kterých, jak jsem pochopila, kubánští „pohraničníci“ už vesměs upustili, nebo se příslušnými věcmi není třeba předzásobit. Do země se hrne obrovské množství turistů a myslím, že původní „ouřad“ už by ani nebyl zvládnutelný. Takže čeho se to týká:

Zdravotní pojištění: nikdo při vstupu do země nekontroluje, zda ho máte a jaké.

Předem zajištěné ubytování: totéž, je to čistě vaše věc.

Peníze v hotovosti a výstupní poplatek při odjezdu ze země: také nikdo nepožaduje.

Celní prohlášení při vstupu do země: dostanete v letadle a vyplníte, ale celníci na letišti vám ho odeberou, někam uloží a už ho nevidíte (a to přestože jsem některá políčka nevyplnila, protože jsem jim úplně nerozuměla). Při výjezdu ze země vám také nikdo nekontroluje zavazadla (ovšem já jsem byla chudá baťůžkářka, pokud máte obrovská zavazadla a vypadáte bohatě, třeba je to jiné).

Nošení dokladů s sebou: nikdo mi nikdy doklady nekontroloval, pouze jsem potřebovala pas, když jsem si měnila eura za pesos.

Plastové lahve: už si v žádném případě nemusíte vozit s sebou, všude se prodávají spousty různých nápojů v plastových lahvích nebo v plechovkách, na vratné skleněné lahve turista nenarazí, ačkoli místňáci je snad ještě někde používají. Totéž platí o igelitových taškách – dostanete je s každým nákupem.

Co bych naopak doporučila s sebou: toaletní papír (stačí pár balíčků papírových kapesníků, nebudete ho potřebovat úplně všude), živočišné uhlí, endiaron, opalovací krém, plavky, trochu bonbonů pro děti, které vás budou žádat o „karamelas“, a hlavně a především na noc voskové špunty do uší!!!

Různé informace si můžete načíst nebo ověřit e-mailovým dotazem, jakož si i různé věci předem zajistit, na skvělých webových stránkách infocentrumhavana.com, patřících cestovní kanceláři Kentlucky. Na tu mě upozornila až moje bytná v Havaně, předtím jsem na ni v internetových vyhledavačích bohužel nenarazila. V kanceláři sedí dva sympaťáci mluvící úplně normálně česky a během svého pobytu jsem ji asi třikrát navštívila a zajistila si tam různé věci jako dopravu turistickými autobusy Viazul nebo ubytování v dalších městech na Kubě. Vřele doporučuju!

První dojmy z Havany

Když náš obrovský boeing zakroužil nad mořem a přistál na letišti José Martího asi třicet kilometrů od Havany, právě se stmívalo. Pracovníci imigrační kontroly se chovali komisně a úsečně, ale všechno odsejpalo jako na drátkách. Letiště je poměrně malé a není tu mnoho provozu, a jakmile jsem s báglem vešla do neklimatizované vstupní haly, praštilo mě přes nos vlhké skleníkové vedro, jako by přese mě někdo přehodil horkou deku. Na turisty tu čekal velký dav snědých, temperamentních, překřikujících se lidiček s kusy papíru, kde měli napsaná jména nebo nabídky na ubytování, někteří prostě vykřikovali „taxi!“. Po chvíli hledání jsem objevila taxikáře třímajícího papír s mým jménem, který mě zavedl setmělým parkovištěm k přesně takovému žigulíku, jaký jsme v naší rodině mívali v osmdesátých letech. Do centra Havany se mnou cestovala jedna Brňačka, která se také vypravila na Kubu sama a také na dva týdny, a vystoupila u své „casa particulare“ o pár ulic dřív než já. Pak už jsem do konce pobytu na žádné Čechy (kromě oné zmiňované cestovní kanceláře) nenarazila.

Taxikář řešil klimatizaci vozu tak, jak to tu dělají všichni – dokořán otevřenými okénky, jimiž fičel do kabiny horký vzduch prosáklý výfukovými plyny a pachem špatně spáleného nebo nekvalitního benzínu. Tenhle pach mi pak ulpíval v nozdrách, kdykoli jsem se ocitla v havanských ulicích, a patří pro mě k místnímu koloritu města. Kolem nás se v několika proudech hrnuly další žigulíky, náklaďáky, novější čínské vozy a fascinující americké limuzíny z 50. let, většinou oblých tvarů, jaké znám z dětství ze sovětských aut značky Poběda (technické podklady pro Pobědu prý získal Chruščov jako dárek od Kennedyho), ale i obrovské hranaté „bouráky“ značek Cadillac, Buick a podobně.

Projeli jsme přes Plaza de la Revolución, rozlehlé prostranství, kde ze tmy září bílá socha José Martího (historický předchůdce a otec kubánské revoluce) a hlavně obrovské panely, sahající do výše několikapatrových domů, se zářícími neonovými portréty Che Guevary a Camila Cienfuega (to byl kolega Guevary a Castra, který se zobrazuje vždy ve slamáku a s plnovousem – na neonovém portrétu vypadal jako nějaký světec se svatozáří a já jsem třeštila oči, co to má být...).

Ve své „casa particulare“ jsem okamžitě padla do postele, ostatně u nás byly tou dobou asi tři v noci. Ubytování bylo pěkné a uklidnilo mě – samostatný pokoj s koupelnou a WC, jaký byste mohli čekat kdekoli v Evropě. Kdybych ale neměla voskové špunty do uší, moc bych se nevyspala – do ranních hodin sem z protějšího baru doléhaly hlaholící hlasy a hlučná hudba. Okna tu nemají skla, jen dřevěné okenice s nastavitelnými žaluziemi, ale ty člověk nechce úplně zabednit kvůli přístupu čerstvého vzduchu.

Ráno jsem od bytné zjistila, že americké limuzíny slouží vesměs jako „taxi collectivo“, kterými se dostanu do centra Havany (vzdáleného asi 2-3 km) za pouhého půl pesa. Individuální taxík by měl přijít na 5 – 10 pesos. Mluvím o konvertibilním pesu (CUC), které odpovídá zhruba jednomu euru a dá se jím platit všude, nekonvertibilní peso (CUP, moneta nacionale) má 24x menší hodnotu a dá se jím platit jen ve zcela lidových obchodech, které mají omezenou nabídku. (Když tam zaplatíte v CUC, vrátí vám CUP.) Bankovky této měny na sobě mají nádherné budovatelské motivy, a tak jsem si dvě přivezla na památku.

U bytných v casas particulares si člověk může za pět pesos objednat i snídani, ale pokud jste po ránu zvyklí na lehčí pokrmy, budete si je muset vybojovat – běžně vám bez ptaní hned usmaží šunku s vajíčky. Já jsem chtěla hlavně ovoce, chleba a džem, ale neunikla jsem aspoň dvěma vajíčkům vařeným naměkko. Kávu mají všude vynikající a všechno jídlo je v biokvalitě, protože chemická hnojiva a pesticidy na Kubě ani nejsou k dispozici. Ovoce je báječné – banány, manga, melouny, ananasy... mňam.

Nejdřív ze všeho jsem si prošla čtvrť Vedado, kde jsem byla ubytovaná. Bývala to zřejmě „lepší čtvrť“, něco jako Vinohrady, a na hlavních třídách jsou vidět krásné a někdy i udržované rezidence v koloniálním stylu, obklopené bujnou tropickou vegetací. Ve vedlejších ulicích objevíte sešlé domy i úplné ruiny a musíte dávat pozor na díry v chodnících, do nosu vám vniká ten všudypřítomný výfukový pach a občas i vidíte černý kouř valící se z nějakého výfuku. Stará americká auta jsou někdy krásně zrenovovaná, ale častěji jen zflikovaná natolik, aby byla schopná jízdy. Tu a tam vidíte něco jako malý krámek, kde ale není vystaveno žádné zboží, nebo „kafeterii“ nabízející kombinaci kávy, piva a kuřecích sendvičů, nebo lepší hotel čekající na cizince. Odevšad zní hlučná hudba, na ulicích různě postávají a posedávají lidé a povykují a pískají na sebe nebo na vás. - Ihned mě zlákal blízký hotel National a prošla jsem jeho nádherně zdobnými interiéry do zahrad skýtajících vyhlídku na moře, kde najednou voněly květy stromů a procházeli se pávi – velký kontrast s okolními ulicemi a oáza klidu. Hned pod hotelem jsem narazila na bunkr s podzemními chodbami, který hrál velkou roli v kubánské krizi v roce 1962 – tehdy mi bylo osm let a na to napětí se ještě pamatuju. V tomto bunkru, odkud je vyhlídka na moře směrem k Floridě, se skrývali Castro a Che a chystali se ke střetu s Američany... dnes jsou tu naučné tabule a provází tu stařík, který byl tehdy milicionářem a taky se chystal k boji s Amerikou. Vyprávěl mi o tom směsí španělštiny a angličtiny a litovala jsem (jako po celou dobu pobytu), že neumím španělsky a nemůžu se ho na nic vyptávat.

Hlavní třída Vedada se jmenuje La Rampa a je super živá a rušná, neustále se tu valí proudy aut a lidé posedávají na soklech domů a obrubnících záhonů a zuřivě něco vyťukávají do mobilů a tabletů. Později jsem pochopila proč – internetový signál tu není dostupný v jednotlivých kavárnách, ale rovnou na celé hlavní třídě: stačí si koupit kartu s heslem, to zadat a můžete na internet! Mně se to bohužel nepovedlo, myslím, že proto, že můj e-mailový server volny.cz tu není pokládán za dostatečně důvěryhodný.

Potíž nastala, když mi v poledne vyhládlo a chtěla jsem se najíst: posadila jsem se do podniku označeného jako pizzerie, ale obsluha mi po chvíli oznámila, že nemají žádné jídlo, a ukázala mi pultík, kde prodávali lidem nějaké syrové maso. (Takže to asi nebyla pizzerie?) - Šla jsem o dům dál, do restaurace, kde jsem skutečně dostala kuře s rýží a fazolemi, a k tomu tam hrála živá kapela – hezky, jako tady na Kubě všichni a vždycky - a cítila jsem povinnost zakoupit jejich CD za deset pesos. Horší bylo WC (baňos), které tady na Kubě vypadalo podobně asi v polovině případů – chybějící dvířka kabinek, nesplachovalo a v umyvadle nebyla voda. Zato u něj seděly dvě ženy (řekli bychom hajzlbáby) a vesele zpívaly a tančily s kapelou.

V Havaně jsem zažila permakulturní deziluzi – možná že před třiadvaceti lety tady opravdu využívali každý volný prostor pro pěstování jídla, teď to ale vůbec tak není a nejvýhodnější zdroj obživy si místní lidé evidentně našli právě v turistech. Něco jsem ale přece jen objevila – kolem autobusové zastávky rušné hlavní třídy La Rampa se potloukali kohout a slepice! Stejně tak v jedné poměrně drahé soukromé restauraci (paladaru) chodilo mezi stoly kuře... a později v menších městech jako Cienfuegos, Viňales nebo Trinidad jsem viděla v ulicích různou drůbež a slyšela jsem kokrhání neustále. Navíc tam většinu veškeré dopravy stále zajišťují koně a u rodinných domků jsou běžně vidět čuníci a kozy. Takže užitková zvířata jsou tu opravdu všudypřítomná!

Příště pokračování o staré Havaně a o tom, jak jsem se stala obětí místního šizuňka...

Autor: Eva Hauserová | pondělí 7.12.2015 10:17 | karma článku: 28.07 | přečteno: 2562x

Další články blogera

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 10.03 | Přečteno: 232 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 238 | Diskuse

Eva Hauserová

Nová koťátka

Pořád jsme smutnili po Hustoušovi a neplánovali jsme další kočku nebo kočky – i když jsem obvykle doma mívala dvě až tři. Jak se dalo čekat, situace se náhle a radikálně změnila.

28.5.2017 v 9:16 | Karma článku: 27.88 | Přečteno: 619 | Diskuse

Eva Hauserová

Sbohem, Hustouši

Dnešní blog bude smutný, o kočičí eutanazii. Den před Velkým pátkem, zrovna třináctého, jsme museli dát Hustouše uspat.

17.4.2017 v 9:05 | Karma článku: 36.47 | Přečteno: 934 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (12.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

21.7.2017 v 22:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Renata Prokešová

Francouzské hodování

Vybíráte si v zahraničí restaurace podle recenzí na internetu? Nebo jdete jen tak zkusmo tam, kde se vám to právě líbí? Obojí má něco do sebe, ale u té druhé varianty se můžete škaredě spálit.

21.7.2017 v 19:59 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 286 | Diskuse

Simona Richterová

Čína- to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat

Vydat se z jihomoravského Podivína do města, které má dvakrát více obyvatel než celá Česká republika byl poměrně velký šok

21.7.2017 v 13:08 | Karma článku: 25.08 | Přečteno: 741 | Diskuse

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (11.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

21.7.2017 v 10:32 | Karma článku: 4.36 | Přečteno: 112 | Diskuse

Ilona Ubryová

Hledání Pravdy

Hledání Pravdy není věc jednoduchá. Stoupá se k ní strmě vzhůru. Než před ní ale člověk stane, je třeba nejdřív najít kouzelný Džbán, nahlédnout, zda neukrývá poklad a putovat dál.

20.7.2017 v 15:54 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 125 | Diskuse
VIP
Počet článků 282 Celková karma 15.65 Průměrná čtenost 2540
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.