V oboru včelařství se nevyznám, ale tuším, že se potýká se stále většími problémy, včely jsou pořád míň odolné, podléhají parazitům a nemocem a hrozí jim vymírání. Důvody jsou možná jinde, než se traduje.
Obvykle se současné včelí problémy připisují civilizačním vlivům a změnám klimatu, ale možná že jsme my lidé nikdy nepochopili, co včely doopravdy potřebují.
Na havlíčkobrodském knižním veletrhu jsem si koupila úžasnou knížku Josefa Nymsy „Přirozený život včelstev versus člověk“, kterou vydalo nakladatelství Šuplík. Čtení o pokusech, které trvaly několik desetiletí a kterými se snažil zjistit víc o skutečných potřebách včel nejprve autorův tatínek a potom autor sám, je velice napínavé: třeba jak včely nejprve skvěle prosperovaly v obřím úlu, ale pak se všechno zvrtlo…
Zároveň se mi tajil dech nad tím, jak průhledně si my lidé jiné tvory antropomorfizujeme a ještě si namlouváme, že k nim přistupujeme „vědecky“ či „racionálně“, a jak se snažíme opravovat dílo přírody, v tomto případě velice nešťastně. Nějak jsme nepochopili, že včely jsou hmyz, tedy organismus (a navíc kolektivní organismus) fungující úplně jinak nežli my primáti.
Myslíme si, že včely potřebují teplo a sucho, protože my to tak máme – omyl! Po desítky milionů let včely žily ve vlhkých dutinách stromů uprostřed stinných lesů a houštin. Myslíme si, že trubci jsou neužiteční, když nesbírají nektar a pyl a když většina z nich neoplodní královnu – protože my to tak máme a mužský má být živitel. Jenže omyl – trubci mají svoji roli, zahřívají vyvíjející se zárodky včel v buňkách. Velikost úlů přizpůsobujeme sobě samým, aby se nám s nimi dobře manipulovalo. Včelám jsou ale malé. Rojení pokládáme za zdravý jev, protože my to tak s množením máme. Jenomže včely by klidně vytvářely mnohem, mnohem větší včelstva, kdyby mohly, třeba i s více královnami. V naprosté většině případů se rojí ze zoufalství a příbytky, jaké jim připravujeme my, by si nikdy nevybraly. Větší včelstvo také produkuje nepoměrně víc medu, než když je rozdělíme na dvě menší včelstva. Jarní „bouřlivý“ prolet včel, kdy se mohutně vyprazdňují, radostně vítáme, protože my to tak máme a radujeme se ze sluníčka, ještě když je sníh – ale omyl, včely by se měly probouzet pomalu a neměly by se přehřívat sluníčkem předčasně, protože pak se vyčerpávají a při výletu mohou zmrznout.
A tak dále.
„Oficiální“ včelaři zřejmě pana Nymsu staršího (ještě v hlubokém komunismu) dost ostrakizovali, přitom nedělal nic jiného než že poctivě pozoroval a zkoumal, a to s pokorou a bez nějakých předem daných představ, schémat a dogmat.
Pan Nymsa mladší po létech pozorování a zkoumání dospívá k doporučení podstatně větších úlů než jsou ty běžné, ale nejen to, také stinných stanovišť – takové úly pak včely samy vyhledávají a „vrojí“ se do nich. Také je obhájcem co nejmenšího zasahování – kolektivní organismus včel je velice moudrý a má v zásobě svá řešení, my mu ale je bráníme využít.
Autor je lidový mudrc, roztomilé je třeba jeho porovnání chování včely a člověka, kteří si dělají na zimu zásoby: včely přetvářejí cukr v med, člověk si zavaří kompoty – vždyť v tom není vůbec žádný rozdíl! Nebo myšlenkový pokus, kdy vhodí do vody Einsteina a Edisona a zjistí, že oba jen usilovně plavou ke břehu a jejich genialita se v této situaci nemůže nijak projevit. Včely jsou na tom stejně!
Knížka ovšem není určená laikům a je zahlcená odbornou hantýrkou, takže některé pasáže jsem vůbec nebyla schopná pochopit. „Hned následným rokem jsem ze ziskuchtivosti nastavil úl polomedníkem s horním česnem“ - co to je propána polomedník? „Každý z nás zná pravidlo čtyřiceti dnů“ - přiznávám, že ho neznám. „Vkládání mezistěn do plodiště“ - prosím??? Jaké mezistěny a proč se tam vkládají? Naprosto tápu.
Nicméně všechno, co se tu tvrdí, mi připadá jako část mozaiky nebo symfonie hlasů, které volají po přirozejším chovu včel, po tom, abychom včely nepokládali za nějaké produkční stroje, které se dají „opravit“ jednoduchými technokratickými zásahy. Intuitivně bych řekla, že na tom všem něco bude. My lidé včelám neustále podtrháváme nohy a při neúspěších se utěšujeme tím, že včely mají slabý imunitní systém a že chyba je na jejich straně. Kdepak! Měli bychom začít u sebe.
