Náš kocour Černobog, zvaný Hustouš, se ve svých pěti letech rozlovil a zhruba dvakrát týdně pyšně přinese domů nějakou myš. Bohužel většinou živou a docela čilou.
Vyloženě si ji šetří, takže ji zpravidla v obýváku pustí, se zájmem sleduje, jak myška zaběhne pod nějaký nábytek, a pak na ni trpělivě číhá. Jakmile myška vyleze (což udělá dost brzy, asi z vyčerpání, ze stresu nebo z celkové zmatenosti), vrhne se na ni, začne kolem ní tančit a pohánět ji tlapkami k většímu výkonu. Takhle si s ní hraje celé hodiny a ráno ji obvykle najdeme bezduchou na koberci.
Jednou nám ale myšku vypustil v ložnici, což jsme netušili. Normálně kočky na noc do ložnice nepouštíme a než jdeme spát, zavřeme dveře. Tím jsme myš nevědomky před kocourem ochránili. Nechápala jsem, co mi to přejelo přes obličej a vzbudilo mě – bylo to lehoučké, jako by mě kočka švihla ocáskem. Po chvíli znovu – ne, nezdálo se mi to! To už se probudil i můj přítel, rozsvítil... a dlouho jsme hledali za nábytkem a pod radiátorem topení, ale marně. Konečně jsme myšku uviděli. Vykukovala mezi žebry radiátoru a valila na nás korálková očka. Roztomilé zvířátko!
Přinesla jsem kocoura přímo k radiátoru, nechala dveře ložnice otevřené, přítel odešel spát do pracovny a já jsem zhasla a pokoušela jsem se usnout. Za chvíli jsem uslyšela kocourův typický taneček a mohutné dusání... konečně myš ulovil. Rychle, dokud ji držel v tlamě, jsem ho vynesla z ložnice ven.
Podruhé to bylo ještě otřesnější – zoufalá myška hledala nějakou díru, kde by se spasila, a jak jsem zrovna seděla u stolu, vyběhla mi vzhůru do nohavice džínů. Jelikož jsem ji vůbec necítila, divila jsem se, kam se kocourův úlovek poděl, a on ji napřed taky hledal marně... až mi začal drápat po noze a já jsem si v tom místě nahmatala myš! Hystericky jsem se vyděsila, že mě kousne, strhala jsem ze sebe džíny, vyklepala myš na koberec, hodila džíny do koše s prádlem... to byl tedy šok! Myslela jsem si, že netrpím fobií z myší ani jiných zvířátek, ale tenhle úzký kontakt byl na mě přece jenom moc.
Kočičí osobnosti
Zdá se mi, že ve svých pěti letech si náš kocour teprve rozvinul svůj plný potenciál. Je hodně velký, huňatý, elegantní a sebevědomý. Se svými úlovky vyloženě machří. Jelikož rádi sledujeme staré filmy, shodli jsme se, že nám nejvíc připomíná takového Raoula Schránila, případně možná Svatopluka Beneše v roli nadporučíka Lukáše, nebo cynického důstojníka v Nočním motýlovi. Zato jeho drobná a roztomilá sestřička Mokoška je jednoznačná Věra Ferbasová. Kočky, které prošly naším domovem dřív, měly také své vyhraněné charaktery: Sofinka by mohla být taková Zdenka Baldová, Grušenka Vlasta Fabianová ve zralejší verzi, třeba v Srpnové neděli... a kocour Trofim, takový zoufalec, až trochu komický, byl vyložený Václav Trégl.
Možná že pejskařům připadají všechny kočky podobné, ale my kočkaři víme, jakou úžasnou škálu povah mohou tahle decentní, nevtíravá zvířátka mít. Jsou pravou studnicí překvapivých objevů, psychologicko-etologických pozorování a neustálých překvapení!
Takže nezbývá než se smířit i s občasnou myší v nohavici...
