Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Turistkou v Sofii

1. 08. 2014 15:36:43
Na konci července jsem se vypravila do Bulharska na evropské setkání permakulturistů, které se konalo na jihu země v pohoří Rodopy. Využila jsem té příležitosti a strávila jsem tři dny v Sofii – do Bulharska jsem totiž vždycky předtím jezdila jen k moři.

Už v letadle z Prahy mě trochu zarazilo, že mí spolucestující rozhodně nevypadají jako turisté. Záhy jsem si potvrdila, že Sofie není oblíbeným cílem výletníků, ale pobyt v ní je o to zajímavější.

V Bulharsku jsou ceny všech služeb na příjemné, pro nás velmi lidové úrovni, takže z letiště do hotelu Rila jsem si vzala taxíka. Řidič ovšem ignoroval množství značek s omezením rychlosti na 50 km/h a upozornění o sledování radarem a klidně se řítil do centra města stodvacítkou, přičemž hulil jak fabrika. Začalo mi docházet, že jsem se ocitla v poněkud jiném světě...

Pozoruju střídající se korporátní novostavby, podobné pražskému Pankráci, a ošumělé paneláky s neudržovanými zelenými plochami kolem. Plevel tu radostně bují, letošní léto je deštivé, protože počasí se i v Bulharsku začíná poslední dobou chovat netypicky.

Hotel Rila je v úplném centru Sofie, jednolůžkový pokoj s příslušenstvím bez snídaně tady stojí jen 28 euro za noc a bydlení tady má něco do sebe. Je to úžasný skanzen zchátralé socialistické architektury, přitom poskytující základní pohodlí jako teplou vodu a čisté povlečení. Dveře pokoje lze ovšem odemknout až po důkladném škubnutí z jedné či kopnutí z druhé strany, dveře na balkon jsou zalígrované obrtlíkem a půlka nátěru z nich je opadaná, zatímco lak na posteli je zachovalejší – chybí ho jen asi desetina. Taky vanu už opouští vrstva smaltu, ale špinavá není. Na baterii jsou bůhvíproč namontované dvě sprchy, ruční a fixní stojací, ale funguje jen ta druhá. - Největší mínus představuje mimořádně hlučná diskotéka, která zuří pod okny celou noc, takže bez špuntů v uších bych se tu nevyspala.

Pestré dění v ulicích

V podvečer se vydávám na procházku centrem Sofie a vstřebávám první dojmy. Celkově tu vládne kombinace divokého kapitalismu a reliktů socialismu, takže se v ostrých střizích střídají banky, drahé značkové butiky, herny, směnárny, posprejované zchátralé budovy, stařičké tramvaje, sešlé pomníky a zanedbaná veřejná prostranství – depresivně působí třeba původně velkorysé řešení okolí nádraží (Centralna gara) s mnoha vykachličkovanými a vybetonovanými bazény, fontánami a vodotrysky, nyní prázdnými, posprejovanými a zarostlými plevelem. V podchodech se shromažďují bezdomovci, v pozadí blikají herny, páchne tu moč.

V ulicích je na každém kroku specializovaný obchod „Cigarety-alkohol-káva“, zato marně hledám nějakou malou samošku, kde bych si mohla koupit třeba jogurt. Jídelen, restaurací a bufetů různé cenové úrovně je tu ovšem dostatek. Dávám si tarator, který v jednom případě stojí včetně housky jen jeden leva (půl eura), ale je vodovatý; lepší tarator přijde třeba na dvě tři leva. Obecně tu mají báječnou, výrazně chutnající a vyzrálou zeleninu a ovoce. V pekařství jsem si koupila místní typické jídlo, banicu se sirene – závin z listového těsta plněný sýrem typu feta - což je mňamka, jejíž porce nepřijde ani na jeden leva. Ukážete si, jak velký kus štrůdlu chcete uříznout, a sníte ho pak za pochodu, nebo na lavičce v parku. Také pivo mají Bulhaři překvapivě dobré, zkoušela jsem značky Zagorka a Šumensko, a samozřejmě je tu skvělé červené víno.

Na ulici vás každou chvíli zastaví nějaký malebný žebrák, zahlédnete tu stařenky celé v černém včetně šátků na hlavách, potulují se tu evidentně zmatení jedinci, jaké by u nás už dávno zavřeli do domovů se zvláštním režimem. V chrámu Svaté neděle, který stojí v samotném srdci Sofie, žasnu nad tím, jak živé je tu náboženství: lidé si houfně kupují a hned zapalují svíčičky, klaní se ikonám a líbají je. Takto si počínají i svalnatí mladíci s holými hlavami a s náušnicemi. – Jinak všichni, všude a neustále kouří.

Zdá se mi, že jistá zanedbanost a lacinost, jaká je tu vidět, je vyvážena množstvím bombastických soch, památníků a bust slavných mužů, a také tím, jak načinčaně, nablýskaně a zmalovaně se stylizují zdejší ženy. Některé to na můj vkus až přehánějí, ale ta záliba v parádění má vlastně něco do sebe a připadá mi, že si to užívají.

Záchodové historky

V době, kdy všichni mluvili o Entropě od Davida Černého, mi jeho nápad s bulharským tureckým záchodem nepřipadal moc dobrý – spíš otřelý a prvoplánový. Přiznávám, že po pobytu v Sofii jsem na to změnila názor, protože návštěva toalet tady dost často představovala dobrodružství.

V jedné relativně dražší restauraci jsem po použití záchoda nedokázala odemknout kabinku. Místnost neměla okno, takže to bylo dosti stresující. Servírka mi přes dveře anglicky radila, abych silně přitlačila ramenem a abych zamkla na dva západy a pak teprve odemkla - asi s tím už měli své zkušenosti - ale nic nepomáhalo... až mě konečně požádala, ať jí podstrčím klíč pode dveřmi, a vysvobodila mě. Další zážitek jsem měla na veřejném WC v parku, kdy jsem zaplatila půl leva a poté zjistila, že celý prostor je nepředstavitelně špinavý, zchátralý a zakrámovaný různými smetáky, starými kbelíky a podobně, ale naštěstí vybavený tureckým záchodem, který je bezkontaktní. Po spláchnutí se vyřinul z děravého potrubí asi ve výši jednoho metru na celou podlahu kabinky vodopád a jen o vlásek jsem unikla zlití celých nohou...

Kapitola sama pro sebe jsou elektrické zásuvky. Všechny, se kterými jsem přišla do styku, byly vyviklané a držely jen na nějakém kusu drátu, takže při vypojování šňůry je člověk musel držet, aby je nevyrval. Snad se mi podařilo nezpůsobit žádný zkrat...

Sofijská muzea

Podle průvodce je asi nejpoutavější expozice v Národním muzeu v Bojaně, ale to je na okraji města, hodně daleko od centra, a tak jsem stihla zhlédnout jen úžasné archeologické muzeum v bývalé mešitě – při jeho prohlídce si uvědomíte, že v těchto místech se odedávna střídaly všemožné kvetoucí kultury, a to během starověku (Thrákové) i daleko dřív. Hodně zajímavé mi připadalo i etnografické muzeum v budově Národní galerie, kde jsem byla téměř jediná návštěvnice, a tak se na mě přilepili dva ochotní průvodci, nabízeli mi listy s anglickým povídáním a navrch mi ještě všechno vykládali – jenomže zjednodušeně, takže jsem se jim pokoušela vysvětlit, že mě právě baví luštit cyrilici a původní obsáhlejší bulharské texty. Psaná bulharština mi připadá hodně blízká ruštině a tím celkem srozumitelná, s mluvenou bulharštinou je to horší, takže při dorozumívání jsem se spíš uchylovala k jednoduché angličtině než k další možnosti, rusko-slovensko-české „panslovanštině“, kterou tady koneckonců můžete v nouzi používat taky.

V dalším patře Národní galerie byla krásná výstava Rodinových soch a v přízemí tu mají rozlehlý obchod se suvenýry s úžasnou nabídkou: najdete tu dokonalé repliky lidových krojů, tradiční koberce a šperky, folklorní hudbu a mnoho dalšího.

Centrum Sofie je vystavěno na silných vrstvách pozůstatků předchozích kultur, takže tu vidíte bizarní kombinace. Různé menší památky – kapličky, rotundy, staré románské kostelíky – bývají obklopeny v bezprostřední blízkosti betonem, různými podchody, nadchody, viadukty, či obestavěny paneláky. Když vystoupíte z metra ve stanici Serdika směrem k mešitě, u turniketů projdete po skleněné podlaze a pod sebou vidíte archeologické vykopávky původní osady zvané Serdika včetně koster jejích obyvatelů.

Relikty socialistického nadšení

Rozhodně doporučuju vypravit se do parku Borisova gradina a pokochat se dvěma naprosto skvělými památníky, a to Památníkem osvobození a Pahorkem vítězství. Oba oplývají množstvím socialisticky realisticky (tedy naivisticky) vyvedených postav sovětských osvoboditelů, vděčných dělníků, rolníků, dělnic a rolnic se všemi příslušnými atributy, dětmi, srpy, kladivy, dokonce motocykly, a s gesty adekvátními danému mýtu, vyzařujícími nadšení a odhodlání budovat světlé zítřky... u nás jsme takovou dávku socialistického umění snad nikde neměli, s výjimkou Stalinova pomníku na Letné.

Trochu alternativy

Po návratu z hor jsem si na jednu zbývající noc našla ubytování z úplně jiného soudku, než byl hotel Rila: hostel s názvem Be My Guest je přímo v epicentru alternativní, sprejerské, eko, téměř anarchistické a etno čtvrti na sever od parku Borisova Gradina. Tyhle končiny připomínají tak trochu berlínský Kreuzberg. Hostel sídlí ve starém domku se středomořsky působícími dvorečky, je tu starý nábytek, milý personál a útulno... a pokoj s vlastním příslušenstvím a se snídaní přijde na pouhých 20 euro! Navíc je v pěším dosahu autobusu č. 84 jedoucího na letiště, takže nemá chybu. Doporučuju!

Řekla bych, že turistické dojmy z Bulharska člověku hodně poví i o naší vlastní zemi – řada věcí je tu vidět jakoby v karikatuře. – A taky jsem pochopila lidi, pro které jsou západní země už nudné a jezdí raději na východ. Taková cesta je opravdu plná překvapení. I když tohle byl ještě docela krotký výlet...

Mé fotky ze Sofie najdete na Facebooku tady:

https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10204709663489396.1073741825.1470797561&type=3&uploaded=17

Autor: Eva Hauserová | pátek 1.8.2014 15:36 | karma článku: 19.22 | přečteno: 766x

Další články blogera

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 10.03 | Přečteno: 232 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 238 | Diskuse

Eva Hauserová

Nová koťátka

Pořád jsme smutnili po Hustoušovi a neplánovali jsme další kočku nebo kočky – i když jsem obvykle doma mívala dvě až tři. Jak se dalo čekat, situace se náhle a radikálně změnila.

28.5.2017 v 9:16 | Karma článku: 27.88 | Přečteno: 619 | Diskuse

Eva Hauserová

Sbohem, Hustouši

Dnešní blog bude smutný, o kočičí eutanazii. Den před Velkým pátkem, zrovna třináctého, jsme museli dát Hustouše uspat.

17.4.2017 v 9:05 | Karma článku: 36.47 | Přečteno: 934 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (12.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

21.7.2017 v 22:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 38 | Diskuse

Renata Prokešová

Francouzské hodování

Vybíráte si v zahraničí restaurace podle recenzí na internetu? Nebo jdete jen tak zkusmo tam, kde se vám to právě líbí? Obojí má něco do sebe, ale u té druhé varianty se můžete škaredě spálit.

21.7.2017 v 19:59 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 278 | Diskuse

Simona Richterová

Čína- to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat

Vydat se z jihomoravského Podivína do města, které má dvakrát více obyvatel než celá Česká republika byl poměrně velký šok

21.7.2017 v 13:08 | Karma článku: 25.08 | Přečteno: 741 | Diskuse

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (11.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

21.7.2017 v 10:32 | Karma článku: 4.36 | Přečteno: 111 | Diskuse

Ilona Ubryová

Hledání Pravdy

Hledání Pravdy není věc jednoduchá. Stoupá se k ní strmě vzhůru. Než před ní ale člověk stane, je třeba nejdřív najít kouzelný Džbán, nahlédnout, zda neukrývá poklad a putovat dál.

20.7.2017 v 15:54 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 125 | Diskuse
VIP
Počet článků 282 Celková karma 15.65 Průměrná čtenost 2540
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.