Sezení s koučem poskytují užitečný pohled do analytického zrcadla, které vám umožní nahlédnout pod povrch a zjistit, jak to všechno funguje – vaše životní náplň, vaše cíle a vize, vy sami. Vyzkoušela jsem to na vlastní kůži.
Řízením osudu jsem se dostala do situace, kdy se snažím zvládat management neziskové ekologické organizace. Není to zrovna můj šálek čaje a dost mě to drtí a vyčerpává, ale věřím, že je to práce užitečná a smysluplná. Proto hledám rady a pomoc všude kolem sebe. Jeden z členů naší organizace, Honza Froněk, je svou profesí pedagog a kouč, a tak mi nabídl pět „zkušebních“ sezení, kde budeme rozebírat mé působení v organizaci, věci, které bych chtěla změnit, i nějaké modelové vize, jak by se situace mohla vyvinout do budoucna. Jakou roli hraje neziskovka v mém životě, jakou roli by v něm optimálně měla hrát a jakou roli bych zase měla nebo chtěla já hrát v ní?
Tříbení priorit
První sezení. V hlavě mám jak v úle, mozek mi vře a překypuje starostmi, různými detaily toho, co je v neziskovce třeba dělat a nestíháme to, a stresem ze skutečnosti, že lidé nejsou tak aktivní, jak by bylo třeba. Dala jsem se coby tahoun zapřáhnout do chomoutu, který mě hodně zatěžuje, ale mám pocit, že kdybych se z něj najednou vyvlékla, vozík naší organizace by zůstal stát na místě a v krátké době by se rozpadl. Možná to ani není pravda, tenhle pocit se mi vůbec nelíbí, nechci si připadat nenahraditelná, ale…
Začínám tedy tím, že na Honzu chrlím lavinu podrobných informací o tom všem. Honza nějakou chvíli naslouchá, a pak mě poznámkami a otázkami směruje jakoby „výš“, k nadhledu, odstupu, k celkové vizi. Kam se chci vzhledem k neziskovce posunout? Jak by měla podle mých představ vypadat situace po našem posledním, pátém sezení? – Tak daleko vůbec nepřemýšlím, a tak je to pro mě namáhavé, ale velmi užitečné. Vždycky je dobře si nejprve představit, kam chcete dospět, přestože vám připadá, že na takové věci vůbec nemáte čas. Když totiž žádnou vizi nemáte, tím snáze se začnete utápět v různých potížích a detailech, které vás trápí.
Narazíme i na problémy, které do koučování nespadají, proto dostávám od Honzy kontakt na psychologa Františka Zimmela ze sdružení Roseta. O něco později jsem se s ním skutečně sešla, sezení bylo přínosné a pomohlo mi.”
Po první schůzce s koučem se snažím mít na paměti a vizualizovat si dlouhodobější cíle i prostředky, které k nim povedou: konkrétně zapojení dalších lidí tak, abych nemusela většinu věcí vymýšlet, kontrolovat a hlavně dělat sama. Navíc se mohu už teď vylaďovat do relaxovanějšího stavu mysli a do vědomí, že úplně všechno nezávisí jen na mně, že mohu starosti přenechat ostatním, a kdyby to přinejhorším nefungovalo, svět se koneckonců nezboří.
Přiznávám, že mě překvapilo, jak Honza poměrně málo mluví a málo radí, nebo vlastně skoro vůbec neradí. V tom je rozdíl mezi koučem a mezi – řekněme – nějakým odborným konzultantem. Člověk si musí na většinu věcí přijít sám, takže je to svým způsobem docela dřina, ale tím cennější jsou pak výsledky, ke kterým jste se dopracovali.
Příprava se vyplatí
Na dalších schůzkách už vím, co mám čekat, a připravuji se, abych vymezený čas co nejlépe využila. Nechystám si ani tak materiály o tom, co mě brzdí, ale spíš vize a představy, jak by šlo věci dělat, jak by měly vypadat. O to víc mi jednotlivá sezení pomáhají. Když s Honzou probírám svá očekávání, představy a pocity, všechno se „usazuje“. Například program našeho víkendového strategického plánování jsem si předem prošla „nanečisto“ a doplnili jsme ho o odlehčovací aktivity, aby se pořád jen únavně neschůzovalo, a také o prvek „slavení“, radosti z toho, co se nám povedlo.
Pochopila jsem, že kouč je jakési „zrcadlo“, v němž člověk zkoumá své aktivity a svůj svět a objevuje nové možnosti. Osvědčilo se mi pracovat s myšlenkovými mapami, schématy a obrázky – ráda kreslím a tohle mi velmi pomáhá, slova jsou vždycky trochu těžkopádná a kresby vám ve své zkratkovitosti mnohé ozřejmí na první pohled. Tyto metody vám možná také pomohou na chvíli vypnout úporně „šrotující“ levou hemisféru a plout na vlnách hemisféry pravé, což vás může nečekaně přenést přes různá úskalí. Také jazykové hříčky a zkratky pomáhají. Při řeči během sezení sama přicházím na různá úlevná vyjádření, například na „mělobysy“: na strategickém plánování lidé vyrukovali s mnoha „mělobysy“, návrhy, co by se mělo dělat („mělo by se…, mělo by se…“), ale jejich realizace už se sami neujímali, takže ti zatracení „mělobysové“ zůstali zase na mně a zvyšovali můj stres. Dospěla jsem k jednoduché pomoci: k pravidlu, že kdo „mělobysa“ vysloví, ten se také toho úkolu ujme, a pokud ne a nenajde se ani jiný realizátor, „mělobys“ nám zůstane napříště v podobě takzvaného „sirotka“ (taky můj termín).
V závěru každého sezení mě Honza pobídl směrem k vizualizacím krásných a harmonických představ, jak by všechno mohlo či ideálně mělo vypadat za řadu let. Co bych chtěla ideálně dělat a čím bych se ideálně chtěla stát? – Dospívám k představě naší neziskovky jako samoorganizující se entity, která se rozvíjí vlastní vnitřní energií, zatímco mně se uvolní ruceke kreativním aktivitám, jaké mě baví. Také jsem si uvědomila, co mi pomáhá občas relaxovat: když jsem nejvíc ponořená do práce, starostí a nejusilovněji buším do počítače, přijde můj kocour Černobog, otře se mi o nohu a řekne (samozřejmě neverbálně): „Nech toho, pořád! Že tě to baví!“ A já poslechnu a jdu si s ním na chvíli lehnout na gauč, on si mi lehne na břicho a šlape po mně tlapičkami. Jo, to je ono!
Po každém sezení s koučem mám vždy pocit úlevy, jakési „uklizenosti“, větší vyrovnanosti.
Poslední setkání
Rekapitulujeme. Záležitosti v naší neziskovce a především v mé hlavě se posunuly žádoucím směrem, i když asi pomaleji, než bych si představovala. Nakreslila jsem si, které úkoly už od sebe vypouštím „jako balonky“ a ony odplouvají. Věci ovšem mají svoji dynamiku, já osobně mám hodně rychlé vnitřní tempo, všechno bych dělala a řešila opravdu kvapem a svižně, ale nejde to, na ostatní lidi musím prostě počkat, motivaci něco dělat jim také nemohu naordinovat „seshora“. Hodně je to otázka mého vnitřního nastavení a postojů. Zdá se, že nastoupená cesta a dynamika věcí jsou dobré, daří se to.
Bez koučování bych nedokázala mít nad věcmi nadhled, byla bych v nich pořád ponořená až po uši. Možná bych i tak mířila správným směrem, ale těžkopádněji, byla bych zahlcenější a možná i nepříjemnější na své spolupracovníky, což by celou práci ztěžovalo a výsledky oddalovalo. Čas věnovaný koučování se určitě bohatě vyplatí.
