Máte potíže chápat muže a jejich psychiku? Kniha Pavla Cingla Pitralon vám objasní tajemné zákruty mužského myšlení – vlastně ne, spíš jde o přímé dálnice, po nichž mužská duše sviští, aniž by stačila zkoumat, čím vlastně projíždí a co cestou míjí. Různé detaily a finesy přitom prostě nelze vnímat. Myslím, že právě do toho se nám ženám někdy hůř vžívá.
Výtisk Pitralonu jsem obdržela na veletrhu Svět knihy v Holešovicích od laskavých nakladatelů z vydavatelství Pijavice. Ti už před časem vydali knížku Jany Jiráskové Paranoidní pijavice, která je naprostým protipólem dílka hudebníka Pavla Cingla: strhne vás hloubkou prožívání, emocemi, totálně odevzdaným a introspektivním vnímáním přítomného okamžiku. Pavel Cingl naopak jako by si zachovával od všeho, co vypráví, odstup. Občas hodnotí, občas jen konstatuje, co jeho protagonistu potkalo, a všechno to dělá s jakýmsi nadhledem, jako by o tom vyprávěl u piva.
Slovo v názvu útlé knížky – Pitralon - je nejen voda po holení, kterou používala generace našich tatínků a dědečků, ale „pitralon“ jsme někdy v sedmdesátých letech přezdívali starým páprdům, to znamená mužům, kterým tehdy bylo tak přes pětatřicet. – Možná že to Pavel Cingl myslel trochu i takhle, protože hlavní protagonista jeho knížky je podle všeho ve věku asi mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou a řeší si vztahy k ženám, rodině, k manželství, k samotě, sám k sobě… zkrátka mírně předčasnou krizi středního věku.
Po psychologické stránce mi protagonistovy duševní pochody připadaly někdy až exotické, jako z jiného světa. Pokud přistoupíme na předpoklad, že knížka pojednává tak trochu o všech mužích, pak je tu nádherně demonstrován základní rozdíl: my ženy všechno hodně rozebíráme a pitváme, zatímco muži vůbec ne – ani náhodou. Namátkou příklad – dovedete si představit, že by nějaká žena řešila otázku, zda si má někoho vzít, následujícím způsobem? Cituju: „Jednoho krásnýho dne, v dobrým rozpoložení, jsem se jí jen tak mimochodem zeptal, jestli by si mě nechtěla vzít. Chtěla. A bylo to. Z toho se už druhej den těžko couvá.“ – Nebo jak se my ženy trápíme, jestli nám nějaký muž zavolá nebo nezavolá. Protagonista to má takhle: „Od tý doby jsme si vyměnili ještě pár esemesek, pak někam odjela a vlastně to celý vyšumělo do ztracena. Považoval jsem to za uzavřenou kapitolu a nijak zvlášť jsem se tím netrápil.“ – Všechno pokračovalo jen díky tomu, že při třídění čísel v mobilu na něj vykouklo číslo příslušné dívky. Což jí vzápětí klidně sdělí: „Trochu jsem čistil mobil a narazil jsem na tvoje číslo. Tak jsem si řek, že ti zavolám.“ – Vůbec ho nenapadne, že by se to dívky snad mohlo dotknout. Ejhle, jak funguje mužský mozek!
V podobném odzbrojujícně upřímném duchu se nese celá kniha – protagonista prostě a jednoduše reaguje na podněty, které vidí před sebou, například na svůdné dívčí tělo reaguje sexem, na to, že ho manželka vyhodí z bytu, reaguje tak, že si jde sehnat bydlení, a podobně. Nikdy u něj nedojde ke složitějšímu řetězení myšlenek nebo košatění a zacyklování emocí, je to prostě jako u I. P. Pavlova: zvonek – sliny – potrava. Vlastně jsem nad tím po celou dobu čtení této publikace žasla a uvědomila si, že jsem snad v životě nečetla klinicky přesnější studii tohoto způsobu myšlení (snad – posuďte sami - typicky mužského).
Musím podotknout, že v knížce toho najdete o moc víc - spoustu vzpomínek z dětství, zajímavých dobových reálií, drsných historek ze života protagonistovy promiskuitní matky, alkoholického otce, rozkulačených prarodičů, z neklidného a neusazeného pohraničí… je to zkrátka generační výpověď dítěte, které vyrůstalo v socialismu šedesátých a sedmdesátých let.
Ještě se vrátím k letošnímu Světu knihy – letos mi připadal tak nějak pohodový, zřejmě proto, že jsem dorazila až v neděli, takže odpadla mačkanice pohánějící člověka od stánku ke stánku, doprovázená halasem a tartasem, v němž neslyšíte vlastního slova. Nedělní provoz je na můj vkus tak akorát, i když člověk samozřejmě přijde o ty nejhlavnější programy. – Ta neděle se mi přihodila tak, že jsem pojala plán pronajmout si salonek na ukázkovou literární dílnu, ale vzpomněla jsem si na to přirozeně v úplně poslední den, kdy to ještě bylo možné. Proto na mě vybyl jen úplně poslední termín v Komorním salonku. Přesto to bylo velmi příjemné, lidí přišlo tak akorát a hezky jsme se bavili společným vymýšlením zápletek a jiného. Za rok na to rozhodně nesmím zapomenout a musím si zase něco nachystat!
