Pár užitečných přírodních zákonů aneb Jak fungují neziskovky

Pokud byste se někdy dostali do té nezáviděníhodné situace, že byste měli na starost management nějaké neziskovky, možná vám přijdou vhod zákonitosti, které jsem v průběhu uplynulého roku na vlastní kůži odhalila.

Tak především cítím hlubokou úlevu: zbavili jsme se sociopatického pana Válkoslava, který nás velmi paralyzoval (viz můj nedávný blog o panu Válkoslavovi). Sice na nás občas střílí otrávené šípy, ale už je to jen zvnějšku, za humny naší organizace, a ne přímo v našem středu.

Dověděla jsem se, že prý podobnému vývoji neujde žádná lidská skupina – i když počítám, že tak vyhrocené situace asi všude nenastávají. Je to prostě přírodní zákonitost. První stádium, když se lidé dají kvůli něčemu dohromady, je nadšené, idealistické, a zároveň „slušňácké“, nesmělé a rozpačité. Pak se začnou projevovat jednotlivé osobnosti, takže nastane druhé stádium, kdy se to lidově řečeno tříská a mydlí. Energie a vášně se vybijí, nastane krize a únava, a teprve pak, ve třetím stádiu, dojde k jakémusi pročištění, krystalizaci a k vývoji struktur a činností, které jsou sladěné a smysluplné. – Člověku by se zdálo, že pokud nejde o skupinu, která je na sebe úzce vázaná, jako třeba o členy rodiny nebo nějaké sekty, snad by se vystačilo se zdravým rozumem, obyčejnou slušností a trochou ochoty ke kompromisům, takže by žádné podobné karamboly nemusely vznikat, ale vidíte – není tomu tak! Sama jsem se přesvědčila, že už jen dosáhnout toho, aby ve skupině panovala základní lidská slušnost, aby lidé naslouchali ostatním a shodli se na nějakých základních pravidlech, případně kompromisech, je pěkná fuška.

Myslím, že důvodem je přírodní zákonitost, kterou bych formulovala takto:

1.

Nejvíc jsou slyšet rejpalové, kverulanti a obsesívní šťouralové.

Přitáhnou nejvíc pozornosti a už si ji udrží. Bohužel. - Ono to platí obecně a dobře je to vidět třeba na webových diskusích. Pokud někdo přijde s nějakým pozitivním námětem, mnoho lidí má tendenci okamžitě reagovat tím, že tu myšlenku shodí. Ostatní pak živě reagují na toto negativno – protože náš mozek je zařízen tak, že negativno nás provokuje k nějaké reakci daleko víc než pozitivno – a už se roztáčí sestupná spirála vzájemných útoků a výpadů. Původní myšlenka se může cestou úplně ztratit.

Možná je to trochu specifické pro nás Čechy – myslím, že ta tendence reagovat rejpáním, shazováním a odsuzováním je u nás rozšířenější než jinde. Přitom kritika sama je dobrá věc a měli bychom za ni být vděční. Jenže tohle je něco jiného. Rejpalové se bohužel omezují jen na dokazování, proč je něco špatné nebo to nejde, ale už nevěnují srovnatelnou energii návrhům nějaké lepší alternativy. Jde o rejpalství veskrze destruktivní, aneb projev mentality „když mi chcípla koza, tak ať sousedovi chcípne taky“, která se kupodivu projevuje i tehdy, když mluvčímu ještě žádná koza nechcípla a ani chcípnout nemohla, protože si ji ještě nepořídil.

Dobrá, takže destruktivního negativna jsme se zbavili a měli bychom vyvíjet nějakou činnost. Tady se ihned projeví zákonitost druhá:

2.

Lidé potřebují neustálé pošťuchování.

Nedivím se tomu, sama jsem taky taková a pokud sama nejsem v „pošťuchovací“ pozici, taky mám tendenci čekat na „pošťuchovací“ podněty. Jedná se o jemné připomínky typu „měli bychom se už pustit do toho a toho“, „uzávěrka se blíží, pošleš prosím ten materiál?“, „jak to vypadá s tím a tím projektem?“ a podobně. Nesmí se to ovšem přehnat – sama živelně nesnáším ten pocit, že mi někdo „funí za krk“ a neustále mě kontroluje. A to dokonce ani v případě, že jde o placenou práci, natož když jde o práci dobrovolnou.

Existují manažerské typy, k jejichž drsnému charismatu patří i to, že ostatní občas seřvou, a tím je povzbudí k činnosti a kupodivu je nenaštvou – ale já mezi ně určitě nepatřím, protože když už bych se rozčílila, byla bych opravdu protivná, ječela bych jako Viktorka a nikomu by se to rozhodně nelíbilo. Ostatně seřvávání mi zde upřímně nepřijde namístě – vždyť to prokristapána děláme pro radost a je to naše hobby.

Nezbývá tedy než chválit, ale napadá mě, že tohle taky není záhodno přehnat a najet na tu supereuforickou adolescentní vlnu, jakou znám kupříkladu z reklamek a jiných moderních firem, kde sebechvála dosahuje takového kalibru, jako by ti lidé byli permanentně na pervitinu nebo kokainu, optimisticky se zubí a vykřikují: „To jsme skvělí, co?“ – „Jsme nejlepšíííííí!“ Něco mi říká, že tohle by v neziskovce působilo poněkud neupřímně, ale kdoví, bude to asi individuální, jak kde.

A jsme u další zákonitosti:

3.

Ve vodivém prostředí jde všechno lépe.

Ano, lidé jsou od přírody nápadití a pracovití, přicházejí s vlastními nápady a iniciativami, ale musí mít stimulující prostředí. Docela mi na to sedí výraz „vodivé prostředí“ – tedy prostředí, kde přeskakují a proudí nějaké částice podobné elektronům, i když tady jde spíš o výměnu myšlenek, nadšení, o šíření pocitu pohody, humorých nápadů a podobně. Hodně tudíž pomáhá, když se v rámci neziskovky lidé neformálně setkávají se spřízněnými dušemi a mají mezi nimi přátele, takže začne samovolně vznikat pohoda a humor a lidé je sami od sebe vyzařují do prostředí kolem sebe. – Tady samozřejmě pomáhá, když mají lidé hodně společného, třeba věk, rodinnou situaci, další koníčky (mimo toho, kterého se týká neziskovka) a tak podobně.

Na druhé straně není úplně nutné, aby se všichni navzájem milovali. Všichni příslušíme k jednomu ze dvou lidských typů – jsme buď srdcaři nebo mozkaři. Srdcaři si přirozeně představují, že ve skupině bude panovat všeobecná láska a tím se automaticky vyřeší všechny problémy a konflikty. Mozkaři si radši ponechávají trochu odstup, což se hodí, pokud mezi srdcaři vzplane nějaký rozpor, který se pochopitelně řeší emotivně. Osobně jsem výrazný mozkař, ale vím, že to není věc volby – srdcařem nebo mozkařem se člověk prostě rodí.

Dobrá. Máme tedy vodivé prostředí, ale ještě není vyhráno. Může se uplatnit další zákonitost!

4.

Není-li dost různorodých lidí, dochází k přehazování horkých bramborů.

Je známá věc, že k managementu patří delegování úkolů – jeden, dva nebo tři lidé nemohou všechno strhnout sami a ani by se o to neměli snažit, jelikož tím podporují pasivitu ostatních. Jenže pokud jsou už ostatní zahlceni úkoly, nebo je nabízený úkol zkrátka nebaví a nesedí jim, budete si ho přehazovat dokola jako horký brambor. Kupříkladu já sama bych v životě nemohla dělat nic týkajícího se peněz, jako třeba revizi účtů nebo finanční kalkulaci projektů, neb mě to zoufale nebaví a určitě bych dělala hrozné chyby. Nesedí mi ani jakákoli pečlivá práce s lejstry, dokumentace a podobně. Naštěstí mám puntičkářskou kolegyni Mirku, která číslíčka a dokumenty miluje, takže jsme zachráněni před nejhorším. Ale pořád máme úkoly, ke kterým nám jaksi chybí lidé. – To mě vede k myšlence, že ve skupině musíte mít alespoň nějaké kritické minimum různých typů osobností, jinak vám to prostě nebude fungovat.

A nejlepší nakonec:

5.

Nejzajímavější téma jsou peníze.

Když jde o rozdělování finančních zdrojů, předchozí zákonitost rozhodně neplatí. Nestává se, že by management řekl: „Na účtu máme přebytečných sto tisíc, nevíte někdo, nač je využít?“ a že by členstvo jen bezmocně vrtělo hlavami. I v neziskovce jsou peníze v centru zájmu. Jelikož mě osobně peníze a všechno kolem nich opravdu hrozně nudí, nepřijde mi ani tohle téma extra zajímavé, ale ostatním ano. Otázky, kolik se na jakou činnost z poklady organizace vydá, jsou ty nejžhavější, nejdiskutovanější a někdy se jedná vlastně jen o nich. Nejde o zištnost, lidé ani nechtějí ty peníze pro sebe, požadují je pro své aktivity a projekty a tuší v nich životodárnou mízu, která jim vdechne život.

Kupodivu to platí, i když jde o chudou organizaci a nepatrné sumy, a i když jsme ekologové a naším programem je skromnost. Bohužel okolní svět stále na peníze jede a je hrozně těžké se od toho nějak separovat. Ale uvidíme, co se stane, až v pokladně žádné peníze nebudou a veškerá činnost se bude dělat z čirého nadšení. Třeba pak přejdeme na systém prvobytně pospolné výměny – barteru – což beztak patří k našemu programu.