Mezi Pražáky a Brňáky údajně existuje jakási rivalita nebo nevraživost, byť spíše humorně laděná. Mě to nějak míjí a v Brně vždycky cítím až hmatatelnou atmosféru pohody.
Samotným Brňákům asi jejich mluva připadá normální a neutrální, ale mně už jejich intonace evokuje milé lidi: je jakoby zpěvavější a brněnský akcent je celkově měkčí, hlavně měkká i znějí skutečně tence. Spisovné tvary slov navíc evokují jakousi vzornou mirkodušínovitost a dříve či později dojde v řeči i na tu pověstnou folklórní šalinu, na což vyloženě čekám. – Hrůza mě ovšem obchází, když si představím, jak asi na Moraváky působí naše pražština: dohaduji se, že opravdu hnusně („hnusňá“), jako póvl mezi všemi akcenty a dialekty („mezy fšema akcentamá a dyjalektamá“).
Nejlepší je na Brně ovšem místní komunita, tedy společenství, které je určitě sevřenější a propojenější v obou oblastech, kde se pohybuji, to znamená mezi literáty a mezi ekology. Jednak je to dáno velikostí města, kde se lidé z určitého okruhu většinou znají osobně, a jednak a především tou úžasnou místní atmosférou, která lidi tolik nepohání směrem k výkonu, zisku, soutěživosti, dominanci či konzumním metám a která dovede ocenit jako velice výraznou a významnou hodnotu samo setkávání, sdílení a společnou zábavu a legraci. V Praze určitě také najdete spoustu zajímavých akcí, lidé se tu setkávají a cosi společně tvoří a sdílejí, ale je to roztroušenější, jedna skupinka neví o druhé, lidé jako by pořád někam spěchali a nestíhali a pro většinu z nich jako by příjemné setkávání nepatřilo k životním prioritám.
To Brno je jiné. Opakovaně jsem byla unešená tím, jak vděčné publikum se schází třeba na Měsíci autorského čtení a jak pozorně hltá i těžce stravitelné filozofické či lyrické pasáže textů. Pánové od literatury se zdrobnělými jmény – Minařík, Řehořík, Balaštík – působí dojmem naprosto čistokrevných a upřímných nadšenců, kteří možná mají v Praze nějaké protějšky, ale nevybavuji si je. Zdá se mi, že pokud si chcete v nějaké kavárně či vinárně pořádně a neuspěchaně podiskutovat o literatuře, spíš se vám to povede v Brně než v Praze.
Relaxovaná a pohodyplná atmosféra panuje i v brněnských ekologických organizacích, které daleko víc než ty pražské fungují na základě spontánního shlukování lidí, kteří nejenže chtějí něco dokázat, ale rozhodně u toho zažít i zábavu. Právě v Brně udílejí Děti Země Ropáka, a v Brně existuje Verdis, amatérský divadelní spolek ochránců přírody z Veroniky, který uvádí kusy jako Jeňýček, Mařekla a ekostařenka, Liška Tupouška a podobně. Pak jsou tu Nesehnutí, kteří kombinují agendu ekologickou a sociální a provozují velice živou, řekla bych „terénní“ formu feminismu, zatímco pražský feminismus mi přece jen připadá jaksi akademičtější a úředničtější.
Brno je kromě toho i hezké, nebo má aspoň četná hezká místa. Má se k Praze podobně jako Glasgow k Edinburghu – industriální drsnější město oproti cukrátkové atrakci pro turisty. Velmi příjemné jsou třeba Pisárky na kopci nad výstavištěm, nebo vila Tugendhat a okolí, a vůbec v Brně najdete spoustu zeleně a kopců s kouzelnými vyhlídkami. Co se týče památek, před lety jsem vzala do Brna své tehdy malé děti, které právě procházely morbidním obdobím, takže si skvěle užily temné zážitky typu Špilberku s kasematy a kapucínské hrobky s mumiemi.
Tedy nechtěla bych vyvolat dojem, že my Pražáci jezdíme pozorovat Brňáky jako folklorní objekty, nebo dokonce jako nějaký exotický přírodní kmen; ačkoli kdoví... Za sebe bych spíš brněnskou atmosféru přirovnala ke svérázným lázním, kde vás odnaučí spěchat a převedou vás na modus pomalejšího a veselejšího užívání života.
