Naše neziskovka ho bohužel má. Je to sociopat, kterému se docela účinně daří paralyzovat naši práci a odrazovat všechny, kdo k životu potřebují atmosféru pohody. Což je vlastně každý člověk – kromě sociopatů samotných.
Pan Válkoslav dokáže lidem neuvěřitelně ukusovat duši svou agresivitou. Během tohohle léta mě to taky stálo spousty vyplýtvané energie, času a nervů – než mi asi před týdnem jako mávnutím kouzelného proutku otrnulo a najednou mám z pana Válkoslava legraci. Přestal házet na můj život ten démonický, temný stín. Nevím přesně, jak se to stalo, ale zkusím to popsat.
Důležité je, že situace „podezírání-obvinění-agresivní útok“ se do omrzení opakovala, takže jsem se proti ní stala víceméně imunní. Jako když chodíte kolem ohrady, za kterou na vás vztekle štěká pes, a po pár týdnech to už přestanete vnímat. Mimochodem, když jsme u těch psů: před časem jsme si z útulku vzali malamuta, který byl jako štěně zřejmě zanedbaný po sociální stránce. Nestýkal se s ostatními psy a tudíž mu chyběla schopnost si s nimi vyřešit postavení v tlupě a víceméně přátelsky s nimi vycházet. Tudíž byl šíleně agresivní, napadal na potkání všechny psí kluky a dokonce i některé holky (což je jinak pro psí samečky naprosté tabu) a vlastně velmi připomínal pana Válkoslava. Měl stejné životní pravidlo „po každém hned vyjeď!“ Netuším ovšem, kdo zanedbal Válkoslavovu výchovu.
Na naší organizaci vadí panu Válkoslavovi jednoduše její existence. Přeje si, aby zmizela z povrchu zemského, protože ji se svou ženou po dobu jednoho roku vedli a nebyli moc úspěšní. Což není divu, protože oba mají velmi agresivní způsob komunikace a pan Válkoslav zejména. Stačí, když na něco projevíte jiný názor než má on, nebo podotknete, že něco, co udělal, není úplně dokonalé, a okamžitě zareaguje roztomilými větičkami typu „sprostě lžeš“, „sprostě mě pomlouváš“, nebo v lepším případě „to, co říkáš, je scestné“, „jsi neschopná“ a podobně… Po roce jeho působení s ním už nechtěl nikdo spolupracovat, protože prakticky s každým členem organizace dokázal mít jiný individuální konflikt. (Podotýkám, že naše činnost je neplacená, takže fakt nevím, proč by si to někdo měl dát líbit).
Na tento vývoj situace – lidi se nějak vytratili a organizace vypadala jako po výbuchu Tunguzského meteoritu - pan Válkoslav reagoval podobně jako kdysi za totáče komunisté: “Chyba není ve mně, je v lidech – jsou totiž pasivní, hloupí, neschopní a nevděční. Organizaci zrušíme!” – (Tuhle poslední větu komunisté bohužel nevyslovili.)
Jenomže my členové jsme si odhlasovali, že organizaci nezrušíme a budeme pokračovat, už bez pana Válkoslava ve vedení. To pro něj muselo znamenat hozenou rukavici! Jinak si neumím vysvětlit, že místo aby se na naši (tak strašně špatnou) organizaci jednoduše vykašlal a věnoval energii a čas něčemu smysluplnějšímu, investuje teď podivuhodně mnoho svých sil do toho, abychom přece jen skončili. Jelikož jsem ke své smůle vyfasovala funkci předsedkyně, nejdřív mě zahrnoval agresivními e-mailovými útoky, které mi připomínaly vylévající se obsah žumpy, a tak jsem na ně většinou vůbec nereagovala. Pak přišel na něco lepšího. Má v rukou webovou doménu organizace, na které jsme závislí, protože web je dnes srdcí a krví každé fungující skupiny. Donedávna nám dělal webmastera a web je dosti mrtvý, nevábný a nejdou na něm najít naše akce. Teď jsme tedy chtěli webmastera vyměnit – a přitom jsme přišli na to, že doména je bohužel registrovaná na pana Válkoslava, který ji ještě pro jistotu přeregistroval na jakési své alter ego, jehož jediný kontakt je e-mailová adresa, která nekončí nikde jinde než zase u Válkoslava.
Jeho nejnovější kousek mě fakt ohromil: nejenže nám doménu nevydá, ale požaduje, abychom na ní dál neziskovku prezentovali na jejím malém kousíčku – a nepřecházeli na jinou, novou doménu. Interpretuje to tak, že on si přece přeje dobro celého našeho oboru a všeobecnou spolupráci, zatímco my trháme partu a zrazujeme dobrou věc. Zkrátka je od nás velice špatné, že chceme mít vlastní doménu, na kterou on nebude mít vliv. Jsme zaslepení sobci blokující světlé zítřky našeho oboru.
Někde v tomhle bodě jsem se tím začala bavit. A zjistila jsem něco zajímavého: my slušňáci si myslíme, že na výpady sociopatů je nejlepší nereagovat buď vůbec, nebo co nejvíc neutrálně a minimalisticky. Bojíme se, že kdybychom sociopatovi oplatili stejnou mincí a řekli mu otevřeně například to, že je demagog a zloděj, konflikt tím bude eskalovat. Kupodivu to tak vůbec není! Říct natvrdo pravdu je mnohem efektivnější a úlevnější. Když totiž na sociopatovy výpady nereagujeme, bere to jako náš souhlas a pokročí dál – vystaví další patro svých konstrukcí, zatlačí nás z naší pozice o další kousek tím směrem, kde nás chce mít. Kdežto když mu útok rázně, leč spravedlivě a pravdivě oplatíme, zaleze!!! - Nepřestává mě to udivovat, ale je to tak.
A mimochodem, bůhvíproč se mi zrovna vybavilo, že jsem v poslední době potkala dva žebráky nového střihu: už se neptají, máte-li nějaké drobné, ale rovnou vám oznámí, že potřebují tři stovky (jeden případ) nebo pět stovek (druhý případ) a nad menším obnosem ofrňují nos… Prostě pokrok. Ani ti žebráci už netroškaří a chtějí jen velká sousta.
