Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ve stínu Stalinovy pomsty

26. 10. 2012 7:25:47
Hned prozradím, že Stalinova pomsta se přezdívá mrakodrapu ve stylu cukrářského dortu, který v 50. letech věnoval sovětský lid lidu polskému. Dlouho Varšavě dominoval, dnes se začíná ztrácet mezi dalšími mrakodrapy. Během našeho prodlouženého víkendu ve Varšavě jsme bydleli přímo pod ním.

Proti Varšavě jsem měla trochu předsudky; když už jedeme jako turisté do Polska, pak bychom přece měli zamířit do Krakova, ne? Jenomže dopravní spojení do Krakova je hodně nešikovné a zdlouhavé, zatímco do Varšavy je to z Prahy doslova jen skok: letadlo sotva stačí vystoupat na letovou dráhu a hned zas začne klesat, takže za hodinku jste na místě.

Je známo, že historické centrum Varšavy bylo po válce postaveno zbrusu nově, což se v dobách mého mládí jevilo jako vada na kráse, ale dnes už Staré i Nové Město získaly na patině, ošumělosti, zamyšleném tichém půvabu a malebnosti, protože zub času tady dosti citelně pracuje (a některé fasády opravdu moc dlouho nevydržely). Zvlášť Nové Město, kam nezabloudí tolik turistů, je hodně příjemné a klidné. Celé staré centrum Varšavy sice projdete za půl dne, ale přesto skýtá hodně malebných zákoutí, hezkých vyhlídek na Vislu a příjemných posezení v kavárničkách a hospůdkách. Ceny jsou dokonce o něco vlídnější než ty pražské.

Královský zámek má interiéry dokonce ještě zánovnější – až z roku 1984, ale je tu spousta starých obrazů a užitého umění a vlastně se můžete docela dobře vžívat do časů před několika staletími, kdy barokní nebo klasicistní zařízení opravdu takhle svítilo novotou. Pak jsme se dali zlákat muzeem Marie Sklodowské Curie v domě, kde se vědkyně narodila a strávila tu první rok života. Je to taková starosvětská výstava fotek a reálií, bez jakýchkoli módních snah o atraktivitu a interaktivitu, a zvnějšku se na fasádě skví dosti neuvěřitelné naivistické fresky radia, polonia a samotné vědkyně s dítětem v náručí. Velké sbírky polského výtvarného umění mají v Národním muzeu; nejlepší nám připadalo období secese, kdy si polští umělci dopřávali opravdu hodně divoké úlety fantazie, takže vřele doporučuju. Na Starém Rynku jsme ještě vyzkoušeli literární muzeum Adama Mickiewicze, zase tak starosvětské a tím půvabné, kde mají zároveň výstavu židovského kreslíře a spisovatele z Haliče Bruno Schulze, který zahynul rukou nacistů v roce 1942. Ta je hodně působivá vysokou koncentrací dekadence, stísněnosti, jakési bezmocné zasněnosti a tušení budoucích pohrom. Jinak je ve Varšavě několik Chopinových muzeí, takže jeho fanoušci by si tu přišli na své, ale my jsme je nenavštívili.

Dvakrát jsme se prošli také po několikakilometrové Královské cestě; hlavně třída zvaná Nowy Świat, což je její součást, je velmi příjemná, široká a lemovaná nepříliš vysokými paláci, které odhaduju na empírový nebo klasicistní styl. Královská cesta spojuje staré centrum města s romantickým parkem Lazienki, kde jsme se také chvíli procházeli, prohlédli si úžasný amfiteátr a pozorovali kachničky na soustavě rybníčků.

Ale snad ještě víc nás potěšil zmiňovaný mrakodrap Stalinova pomsta, oficiálně tedy Palác vědy a kultury, dnes už působící velmi pitoreskně a bizarně. U nás v Dejvicích sice máme bývalý hotel Internacional, dnes Crown Plazza, ale to je jen slabý odvar a vcelku umírněný zakrslík bez všech těch úžasných cimbuří, ozdůbek a budovatelských soch. Byli jsme velmi rádi, že jsme měli ubytování na dosah tohoto architektonického skvostu v garsonce pronajímané majitelem, v obytném domě pocházejícím zřejmě také z dob socialismu. Kolem je nové centrum Varšavy, vzdálené od toho starého asi tři kilometry, kde dnes vyrůstají nové mrakodrapy jakou houby po dešti a působí to trochu dojmem, jako by chtěly svého stalinského bratra cudně zahalit a zakrýt vlastními těly. Chtěli jsme si prohlédnout také interiéry Paláce vědy a kultury, a tak jsme vyjeli na jeho vyhlídkovou terasu do třicátého patra. Sice fungoval jen jeden ze dvou výtahů, takže jsme na tento zážitek půl hodiny čekali, a navíc byla docela mlha, takže jsme mohli shlížet jen na blízké novostavby, ale sama stavba zevnitř i honosné dekorace interiérů poskytovaly zážitek sám o sobě.

Podobně jako Berlín je Varšava velkoměsto ležící v placaté krajině, v minulosti silně pocuchané válkou a tím pádem mající alespoň v oblastech dál od centra poněkud chaotickou architekturu, ale v něčem je úplně jiná. Berlín je pravý etnický kotel a máte z něj pocit, že tam je možné všechno, zatímco Varšava působí mnohem usedleji a spořádaněji. Sem tam v ní najdete nějaké etno restaurace – libanonské, čínské, gruzínské, indické - ale různých etnických, alternativních a výstředních postaviček, podivných krámků, klubů, graffiti, pouličních hudebníků a bavičů a podobných věcí v tomhle městě moc nevidíte. V ulicích Varšavy je taky vidět hodně patosu – tím myslím množství pomníků, které jsou vesměs velmi dramatické a heroické, a vzpomínkové nápisy s tématem druhé světové války, kde se vždy mluví o krvi a vlastenectví. Ovšem tam, kde v pražských ulicích zahynuli za květnového povstání jeden dva lidé, jich ve Varšavě položily životy možná desítky tisíc, takže není divu.

Polsko má tu výhodu, že se tu jakž takž domluvíte česky. Třeba ve chvíli, kdy jsme přebírali naši garsonku, se ukázalo, že náš pan domácí neumí vůbec anglicky a bylo tedy třeba nasadit panslovanskou hatmatilku; nejlepší poloha je někde mezi slovenštinou a ruštinou. Za zmínku stojí i polské pivo; nejznámější je Ziviec, ale ochutnala jsem tu i řadu dalších značek. Všechna jsou nasládlá, docela dobrá, ale bez toho hořkého tónu, který máme rádi třeba u plzně. Z hospod a restaurací jsme si nejvíc oblíbili folklórně polský řetězec zvaný Zapiecek, do něhož nechodí jen turisté, ale i domácí. Mají tu především pirohy na různé způsoby (pod heslem „Co Poláci milují nejvíc? - Pravé ruské pirohy!“, což mě udivilo, ale zřejmě už tu nepanuje alergie na všechno ruské), dále zapékané palačinky a další mňamky, které se zřejmě opravdu blíží tradiční lidové kuchyni.

Víkend ve Varšavě byl nakonec skvělý – tahle živá, rušná velkoměsta se svými velkorysými rozměry, ať už jde o Budapešť, Berlín nebo Varšavu, vždycky člověku tak nějak usadí do proporcí naši českou realitu a konečně i Prahu, která je sice daleko nejhezčí, ale úplné velkoměsto to není.

Autor: Eva Hauserová | pátek 26.10.2012 7:25 | karma článku: 11.16 | přečteno: 1398x

Další články blogera

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 10.03 | Přečteno: 232 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 238 | Diskuse

Eva Hauserová

Nová koťátka

Pořád jsme smutnili po Hustoušovi a neplánovali jsme další kočku nebo kočky – i když jsem obvykle doma mívala dvě až tři. Jak se dalo čekat, situace se náhle a radikálně změnila.

28.5.2017 v 9:16 | Karma článku: 27.88 | Přečteno: 619 | Diskuse

Eva Hauserová

Sbohem, Hustouši

Dnešní blog bude smutný, o kočičí eutanazii. Den před Velkým pátkem, zrovna třináctého, jsme museli dát Hustouše uspat.

17.4.2017 v 9:05 | Karma článku: 36.47 | Přečteno: 934 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (12.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

21.7.2017 v 22:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 38 | Diskuse

Renata Prokešová

Francouzské hodování

Vybíráte si v zahraničí restaurace podle recenzí na internetu? Nebo jdete jen tak zkusmo tam, kde se vám to právě líbí? Obojí má něco do sebe, ale u té druhé varianty se můžete škaredě spálit.

21.7.2017 v 19:59 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 278 | Diskuse

Simona Richterová

Čína- to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat

Vydat se z jihomoravského Podivína do města, které má dvakrát více obyvatel než celá Česká republika byl poměrně velký šok

21.7.2017 v 13:08 | Karma článku: 25.08 | Přečteno: 741 | Diskuse

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (11.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

21.7.2017 v 10:32 | Karma článku: 4.36 | Přečteno: 111 | Diskuse

Ilona Ubryová

Hledání Pravdy

Hledání Pravdy není věc jednoduchá. Stoupá se k ní strmě vzhůru. Než před ní ale člověk stane, je třeba nejdřív najít kouzelný Džbán, nahlédnout, zda neukrývá poklad a putovat dál.

20.7.2017 v 15:54 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 125 | Diskuse
VIP
Počet článků 282 Celková karma 15.65 Průměrná čtenost 2540
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.