Ve stínu Stalinovy pomsty

Hned prozradím, že Stalinova pomsta se přezdívá mrakodrapu ve stylu cukrářského dortu, který v 50. letech věnoval sovětský lid lidu polskému. Dlouho Varšavě dominoval, dnes se začíná ztrácet mezi dalšími mrakodrapy. Během našeho prodlouženého víkendu ve Varšavě jsme bydleli přímo pod ním.

Proti Varšavě jsem měla trochu předsudky; když už jedeme jako turisté do Polska, pak bychom přece měli zamířit do Krakova, ne? Jenomže dopravní spojení do Krakova je hodně nešikovné a zdlouhavé, zatímco do Varšavy je to z Prahy doslova jen skok: letadlo sotva stačí vystoupat na letovou dráhu a hned zas začne klesat, takže za hodinku jste na místě.

Je známo, že historické centrum Varšavy bylo po válce postaveno zbrusu nově, což se v dobách mého mládí jevilo jako vada na kráse, ale dnes už Staré i Nové Město získaly na patině, ošumělosti, zamyšleném tichém půvabu a malebnosti, protože zub času tady dosti citelně pracuje (a některé fasády opravdu moc dlouho nevydržely). Zvlášť Nové Město, kam nezabloudí tolik turistů, je hodně příjemné a klidné. Celé staré centrum Varšavy sice projdete za půl dne, ale přesto skýtá hodně malebných zákoutí, hezkých vyhlídek na Vislu a příjemných posezení v kavárničkách a hospůdkách. Ceny jsou dokonce o něco vlídnější než ty pražské.

Královský zámek má interiéry dokonce ještě zánovnější – až z roku 1984, ale je tu spousta starých obrazů a užitého umění a vlastně se můžete docela dobře vžívat do časů před několika staletími, kdy barokní nebo klasicistní zařízení opravdu takhle svítilo novotou. Pak jsme se dali zlákat muzeem Marie Sklodowské Curie v domě, kde se vědkyně narodila a strávila tu první rok života. Je to taková starosvětská výstava fotek a reálií, bez jakýchkoli módních snah o atraktivitu a interaktivitu, a zvnějšku se na fasádě skví dosti neuvěřitelné naivistické fresky radia, polonia a samotné vědkyně s dítětem v náručí. Velké sbírky polského výtvarného umění mají v Národním muzeu; nejlepší nám připadalo období secese, kdy si polští umělci dopřávali opravdu hodně divoké úlety fantazie, takže vřele doporučuju. Na Starém Rynku jsme ještě vyzkoušeli literární muzeum Adama Mickiewicze, zase tak starosvětské a tím půvabné, kde mají zároveň výstavu židovského kreslíře a spisovatele z Haliče Bruno Schulze, který zahynul rukou nacistů v roce 1942. Ta je hodně působivá vysokou koncentrací dekadence, stísněnosti, jakési bezmocné zasněnosti a tušení budoucích pohrom. Jinak je ve Varšavě několik Chopinových muzeí, takže jeho fanoušci by si tu přišli na své, ale my jsme je nenavštívili.

Dvakrát jsme se prošli také po několikakilometrové Královské cestě; hlavně třída zvaná Nowy Świat, což je její součást, je velmi příjemná, široká a lemovaná nepříliš vysokými paláci, které odhaduju na empírový nebo klasicistní styl. Královská cesta spojuje staré centrum města s romantickým parkem Lazienki, kde jsme se také chvíli procházeli, prohlédli si úžasný amfiteátr a pozorovali kachničky na soustavě rybníčků.

Ale snad ještě víc nás potěšil zmiňovaný mrakodrap Stalinova pomsta, oficiálně tedy Palác vědy a kultury, dnes už působící velmi pitoreskně a bizarně. U nás v Dejvicích sice máme bývalý hotel Internacional, dnes Crown Plazza, ale to je jen slabý odvar a vcelku umírněný zakrslík bez všech těch úžasných cimbuří, ozdůbek a budovatelských soch. Byli jsme velmi rádi, že jsme měli ubytování na dosah tohoto architektonického skvostu v garsonce pronajímané majitelem, v obytném domě pocházejícím zřejmě také z dob socialismu. Kolem je nové centrum Varšavy, vzdálené od toho starého asi tři kilometry, kde dnes vyrůstají nové mrakodrapy jakou houby po dešti a působí to trochu dojmem, jako by chtěly svého stalinského bratra cudně zahalit a zakrýt vlastními těly. Chtěli jsme si prohlédnout také interiéry Paláce vědy a kultury, a tak jsme vyjeli na jeho vyhlídkovou terasu do třicátého patra. Sice fungoval jen jeden ze dvou výtahů, takže jsme na tento zážitek půl hodiny čekali, a navíc byla docela mlha, takže jsme mohli shlížet jen na blízké novostavby, ale sama stavba zevnitř i honosné dekorace interiérů poskytovaly zážitek sám o sobě.

Podobně jako Berlín je Varšava velkoměsto ležící v placaté krajině, v minulosti silně pocuchané válkou a tím pádem mající alespoň v oblastech dál od centra poněkud chaotickou architekturu, ale v něčem je úplně jiná. Berlín je pravý etnický kotel a máte z něj pocit, že tam je možné všechno, zatímco Varšava působí mnohem usedleji a spořádaněji. Sem tam v ní najdete nějaké etno restaurace – libanonské, čínské, gruzínské, indické - ale různých etnických, alternativních a výstředních postaviček, podivných krámků, klubů, graffiti, pouličních hudebníků a bavičů a podobných věcí v tomhle městě moc nevidíte. V ulicích Varšavy je taky vidět hodně patosu – tím myslím množství pomníků, které jsou vesměs velmi dramatické a heroické, a vzpomínkové nápisy s tématem druhé světové války, kde se vždy mluví o krvi a vlastenectví. Ovšem tam, kde v pražských ulicích zahynuli za květnového povstání jeden dva lidé, jich ve Varšavě položily životy možná desítky tisíc, takže není divu.

Polsko má tu výhodu, že se tu jakž takž domluvíte česky. Třeba ve chvíli, kdy jsme přebírali naši garsonku, se ukázalo, že náš pan domácí neumí vůbec anglicky a bylo tedy třeba nasadit panslovanskou hatmatilku; nejlepší poloha je někde mezi slovenštinou a ruštinou. Za zmínku stojí i polské pivo; nejznámější je Ziviec, ale ochutnala jsem tu i řadu dalších značek. Všechna jsou nasládlá, docela dobrá, ale bez toho hořkého tónu, který máme rádi třeba u plzně. Z hospod a restaurací jsme si nejvíc oblíbili folklórně polský řetězec zvaný Zapiecek, do něhož nechodí jen turisté, ale i domácí. Mají tu především pirohy na různé způsoby (pod heslem „Co Poláci milují nejvíc? - Pravé ruské pirohy!“, což mě udivilo, ale zřejmě už tu nepanuje alergie na všechno ruské), dále zapékané palačinky a další mňamky, které se zřejmě opravdu blíží tradiční lidové kuchyni.

Víkend ve Varšavě byl nakonec skvělý – tahle živá, rušná velkoměsta se svými velkorysými rozměry, ať už jde o Budapešť, Berlín nebo Varšavu, vždycky člověku tak nějak usadí do proporcí naši českou realitu a konečně i Prahu, která je sice daleko nejhezčí, ale úplné velkoměsto to není.