Konec vyprávění o tom, jak jsem dospěla k názoru, že knihu Chraňme muže, kterou autorka Věra Nosková právě dokončuje, nebudu ve vlastním zájmu číst, úplně mi stačilo pár drobných ochutnávek Věřiných myšlenek.
Pak jsme s Věrou pokračovaly výměnou několika e-mailů. Přiznávám, že ty byly o něco méně divoké než počáteční pivní diskuse, ale aspoň jsem si byla jistá, že z Věry nehovoří pivní rauš, nýbrž že si to všechno opravdu myslí. Napsala mi: “Můj životní pocit jakožto ženské pramení z toho, že mě štve, když mě v této době a za těchto demokratických podmínek někdo protěžuje, ochraňuje. Je to obecně pro ženy ponižující. Profesionální feministky v tom udělaly pěkný maglajs, ale ovšem, chápu, je to jejich profese a obživa, jejich pavěda, skrze kterou jsou jakoby významné.”
Na tom mi vadí dvě věci. Jednak to, že údajně (v rámci příprav na psaní) přečetla hromadu feministických publikací, ale není s nimi ochotna seriózně polemizovat, v mozku jí uvízlo jen to, že jde o maglajs a pavědu. A jednak a hlavně to, že tak suverénně hlásá, co je pro všechny ženy dobře a co ne. Zatímco feministky se dožadují svobody ve volbě životní náplně pro každého, Věra názorovou diverzitu odmítá. Chápu a uznávám, že sama feminismus vůbec nepotřebuje, sama říkám, že feminismus je berlička pro slabší povahy. Ale proč Věře tolik vadí, že někdo tuto berličku potřebuje? Pro srovnání - například já osobně nepotřebuju podpůrné pacientské organizace, ve svém nejhluším nitru nechápu, jak někoho může bavit se pořád vracet ke svým nemocem a řešit je, a stejně tak niterně nechápu, proč jsou potřeba sdružení pomáhající týraným ženám, protože kdyby někdo týral mě, tak ho asi zabiju a nejspíš za to půjdu sedět sama. Ale to přece neznamená, že bych pacientům a týraným ženám odpírala právo na podporu! Musím přece respektovat, že to tak mají a že to potřebují! Tak proč jsou Věra a jí podobní tak agresivní a nesmiřitelní vůči tomu, že někdo k něčemu potřebuje feminismus? Neměli by tyto své bližní laskavě nechat žít a dýchat?
Věra si odporuje, protože tvrdí, že feminismus je nikomu nepotřebná, okrajová záležitost, tudíž nemůže populaci nějak zásadně ovlivňovat, ale jedním dechem tvrdí, že právě feminismus je vinen současnou krizí mužství. “Feministky ji mají na svědomí - s tím, jak hecují a navádějí ženské k tomu, aby si radši hleděly kariéry!” napsala mi. “Taková blbost. Je nás sotva deset procent, stejně jako mužů - asi, kteří žereme nějaký obor a chceme v něm být dobří. Ostatní lidé žijou celkem normálně, chtějí mít hezký domov, dostatek jídla a dalších požitků, šikovné dětičky atd. Jít na houby, na ryby, nehonit se. Když si to představíš, vem ale v potaz celou republiku i s venkovem. Ženské si podrbou u kafíčka, chodí někam do práce, protože dva platy jsou lepší než jeden. Není třeba do nich rejt a hecovat je k nějaké podělané kariéře a sobectví a seberealizaci atd. A pak - samozřejmě, že jsme biologicky, psychologicky, hormonálně atd. predestinovány k jistým rolím a vzorcům chování a nezvrátí se to, když budeme cpát holčičkám autíčka a samopalky a chlapečkům panenky. Existuje pro to nějaký rozumný důvod, abychom si role zaměnili? Je to jen pustá schválnost. Samozřejmě, že mi nevadí, když je muž na rodičovské dovolené, někdy je to výhodné. Když bude nějaká ženská u hasičů a bude likvidovat zapomenuté mrtvoly v rozkladu nebo bude fárat do dolů - je to její věc. Ale jsou to všechno vyjímky pro lidi, kteří mají nějaké zvláštní potřeby a sklony, neměla by to být vynucovaná norma.”
Tak zaprvé, kde jsou všechny ty ženy, které podle Věry feministky masově nahnaly do práce proti jejich vůli? Které žijí podle této vynucené normy? Já neznám ani jednu. A pak také vidím ty “obyčejné” ženy úplně jinak. “Vždyť dobře víš, že většina českých žen se za feministky nepokládá - ale k feministickým myšlenkám a pocitům přitom dospívají zcela spontánně, aniž by je za feministické považovaly,” napsala jsem. “Kolik žen si stěžuje třeba v textech v mých dílnách, nebo v dopisech do časopisů a podobně, že okolí očekává, že budou zapomínat na sebe a vlastní zájmy a seberealizaci a jen pečovat, posluhovat, upozaďovat se? Kolika političkám nebo ženám ambiciózním v jiných oblastech chybí podpora partnera a rodiny, zatímco muži ji automaticky mají? I ty “obyčejné” ženy neustále narážejí na předsudky a stereotypy, cítí, že něco není v pořádku - a to, co není v pořádku, je právě dědictví patriarchátu. Vždyť ženy jsou oficiálně emancipované – v různých právních ohledech, co do vzdělání atd. – tak padesát až sto let, to je přece historicky příliš krátká doba, než aby se všechno stačilo usadit.”
Věra na to: “Aby ses chovala svobodně, k tomu přece nepotřebuješ žádný ismus. Jsem svobodná bytost - mám v sobě vnitřní svobodu, nějaká pouta tradičních, konvenčních rolí nevnímám, nebereš-li jako pouto, že jsem se točila kdysi kolem malých dětí a že mi je milé rodině v zástěrce uvařit, tedy jen když se mi chce. Nikdo v mém okolí by si netroufl vybídnout mě k tomu, abych dělala to či ono, řídím se sama a na role kašlu. Nikdo není nucen zapomínat na sebe a vlastní zájmy, nemáme otrokářství. Některé ženy to dělají proto, že je to výhodné, třeba muž hodně vydělává a mají se s ním dobře, nebo jsou to poddajné či poddanské duše. Muž očekává - tak ať očekává! Co je mi do toho?!
Jasně, nemáme otrokářství, takže také nehrozí, že by feministky vyvlekly nějaké nešťastné ženy do práce a ke kariéře proti jejich vůli. Upozornila jsem Věru, že její návod - ženy by měly všechny předsudky a subtilní formy nátlaku ignorovat a vyzbrojit se hroší kůží – se nehodí pro každého. A že ona, protože má sama hroší kůži, tohle nedokáže vnímat a respektovat. Její recept mi přijde absurdní. Jen ať si muž (nebo kdokoli jiný, třeba celá společnost) kafrá – žena si z toho prostě nemá nic dělat. Ventilovat to v nějaké feministické nebo dokonce i nefeministické skupině je špatně – všechno je nutno řešit individuálně. Táži se, proč by to tak mělo být? Proč by člověk, tvor společenský, měl mlčet a nehledat spřízněné duše? Proč by mělo být zapovězeno formulovat problémy, které jsou společné více ženám?
Věra dále v rozporu s tím, co v předchozím odstavci napsala o tom, že genderové role úplně ignoruje a všechny ženy to mají dělat taky tak, píše: “Nedávno jsem viděla takový dokument o českých emigrantech ve Švédsku a zaregistrovala jsem zajímavou věc. Ty ženské všechny jely jak fretky ve své profesi, kralovaly rodině a tak vůbec - zřejmě místní vzduch a norma. A chlapi vedle nich působili přichcíple. A dvě ženské se vyjádřily v tom smyslu, že chlapi jsou baby, že jsou laxní a za nic nestojí. Vyciťuju, že je to psychologický mechanismus, když vedle tebe žije někdo velmi úspěšný, aktivní a suverénní, jako by ti vydýchával vzduch. A nezbavíš se podezření, když je tak rozjetý a uznávaný, že nad tebou nutně musí ohrnovat nos.”
“Co tím chceš říct?” tázala jsem se. “Že aktivní žena muže dusí, a pokud je aktivnější muž, tak... co? Tak je v pořádku, že to ženu dusí? Podle mě mohou aktivní být pochopitelně oba, a pokud ta žena neočekává skutečnou rovnost, ale mužskou dominanci, takže je normálním partnerským vztahem zklamaná, je to zase jen pozůstatek patriarchátu - měla by chtít prostě rovnocenný vztah. Takových párů, kde mají oba rovnocennou kariéru, respektují se a mají se rádi, znám dost.”
Načež jsem uzavřela, že Věřinu knížku nebudu raději číst. “Myslím, že by mě hrozně iritovala a pak bych cítila potřebu napsat někam zdrcující recenzi,” napsala jsem jí. Už nevěřím, že ta knížka může být sebeméně analytická a čímkoli zajímavá. Naopak, evidentně vůbec nezkoumá a neřeší krizi mužství a mužské role, ale jen hlava nehlava útočí na feminismus.
Takže tohle píšu místo té zdrcující recenze – potřebuju odvalit ze své duše balvan. Věra používá proti feministkám silná slova, a tak se taky nebudu žinýrovat: kniha Chraňme muže bude mít velmi nízkou intelektuální úroveň, zato si v ní starší, primitivnější, nevzdělanější a konzervativnější část čtenářstva zase jednou potvrdí své stereotypy, klišé, na kterých lpí. Potěší se snůškou těch nejobehranějších předsudků a útoků, s jakými jsem se setkávala už od počátku devadesátých let a které se ve vzdělanějších a přemýšlivějších kruzích už dnes opravdu nenosí.
