Na knížku Chraňme muže od Věry Noskové jsem byla docela zvědavá. Myslím si, že současný posun mužské role (v reakci na posuny ženské role) dává opravdu mužům zabrat, a téma je to zajímavé. Bohužel, když jsem teď maličko nahlédla do toho, co v autorčině dílně vzniká, vidím, že četba by byla nad moje síly. Trefilo by mě z toho…
Krize mužství. Bezradnost mužů konfrontovaných s ženskou emancipací. Zatímco ženy vtrhly do mnoha oblastí tradičně mužských, opačně to tak moc neplatí a pánové se zrovna nehrnou do péče o domácí krb a potomstvo, ani se nepředhánějí v projevech emocí a empatie. Ano, jejich role se pomalu mění zrcadlově vůči roli žen, ale spíše jako by se do toho nového stavu pasivně propadávali. Někteří to řeší šovinistickými vzpourami, jiní obviňují „feministické“ soudy, že jim nesvěřují děti po rozvodu, místo aby se tázali sami sebe, zda o své děti odmalička běžně pečovali a zda to zvládají. Další, jako Liga otevřených mužů, se upřímně snaží situaci reflektovat. Ano, to všechno mě velmi zajímá a zasluhovalo by si to důkladnou analýzu. Jakou cestou se bude dál ubírat mužská identita? Proč se někteří muži cítí psychicky kastrováni, když jejich žena vydělává víc nebo když mají v práci šéfku, a jiní jsou za takové situace úplně v pohodě? Co si potřebují zachovat ze svých tradičních mužských vlastností? Co je to vlastně mužství?
Dokonce jsem ochotná uvažovat i o tom, zda už emancipace žen dospěla ke svému vrcholu, tedy ke stavu, který je přirozený, harmonický, spontánní a trvale udržitelný – na rozdíl od většiny feministek si totiž nemyslím, že by genderové rozdíly byly dány jen a jen výchovou, a připouštím, že biologické faktory hrají nějakou roli i v mentální rozdílnosti žen a mužů a tudíž i v jejich životních rolích. Jenom úplně nevěřím tomu, že by zrovna ten nynější stav naší společnosti (muži spíše šéfují, dominují ve veřejné sféře a živí rodiny, ženy spíše pečují a jsou v rolích sexuálních objektů) byl nutně ten nejsprávnější a definitivní, k jakému vývoj kdy dospěje. Ale jsem ochotná o tom uvažovat, analyticky zvažovat argumenty pro a proti a případně i změnit své názory.
Jenomže.
Jenomže to by druhá strana nesměla jen chrlit ty nejbanálnější útoky nesené na emocionální vlně agrese a militantnosti a vystavěné na samozřejmém přesvědčení, že přece každý rozumný člověk hned musí vidět, že feministky jsou hysterky s osobními problémy, které už by konečně měly dát pokoj, že feminismus je ideologie (“jako všechny -ismy”) a jako taková je zhoubná, a že právě feminismus může za současnou krizi mužství.
Všechno začalo – jak jinak – u piva v hospodě. Po pár pivech Věra Nosková chytla konfrontační slinu, a už to jelo. Tak třeba samoživitelky jsou podle ní taky plody feminismu. Jsou to nezodpovědné krávy, hlásala, které místo aby si našly chlapa, zneužívají sociální výhody. Ale jak to tedy řešit z hlediska těch utlačených mužů, tedy těch, od kterých tyto ženy utekly, nevážíce si toho, že měly nějakého chlapa? Nebo, pokud ti muži naopak utekli od nich, pak tedy – jak to řešit v zájmu těch nezadaných chlapíků, kteří by třeba rádi s danou samoživitelkou žili, ale ona se na ně ofrňuje? Věra pravila, že ona by těm ženským ty děti sebrala. To mě ohromilo. Proboha, to do té knížky nepiš, radila jsem, Česko je na tom už teď dost špatně, co se týče počtu dětí umístěných v ústavech…
Věra pokračovala v tom smyslu, že muž má být živitel rodiny, šéf, má vydělávat víc než žena, normální muž nesnese, když ženská živí rodinu, a je to jedině přirozené. Připomněla jsem jí, že ani její manžel, ani můj přítel takoví vůbec nejsou. Řekla, že my jsme výjimky. Připomněla jsem muže z Ligy otevřených mužů a jejich snahy hledat adekvátní současnou mužskou roli. Věra reagovala jen velkým a výmluvným PCHE!!! Začala se pohoršovat nad tím, co ještě feministky mohou chtít. Prosadit víc žen do politiky? Ty se tam přece chovají úplně stejně jako muži. Aby ženy vydělávaly stejně jako muži? Nesmysl, je přece známo, že úspěšné ženy opouštějí své méně vydělávající muže, protože chtějí dominantní, imponující samce. Čili – usoudila jsem z toho – je tedy v zájmu samotných žen, aby vydělávaly míň, i když se jim to třeba nelíbí? Věra řekla, že já jsem se svými postoji výjimka, osmdesát procent ženských chce tradiční model, být doma s dětmi a aby se muž staral o rodinu tím způsobem, že vydělává (nikoli tím, že o děti bude zčásti pečovat i on).
Přiznávám, že tahle hospodská diskuse byla pro mě jak rána do hlavy. S Věrou léta kamarádíme a nikdy jsme se o feminismus nehádaly, respektive vždycky jsem z toho nějak smířlivě vybruslila (“ano, některé extrémní feministky to fakt přehánějí… ano, já taky nejsem úplně bezvýhradní zastánkyně kvót…”). Tohle byl tedy pro mě čelní střet.
(pokračování příště)
