V posledních pár týdnech našimi médii i internetem obchází strašidlo vyvolávající mimořádné vášně. Je čeština genderově nespravedlivá, a máme se to pokoušet napravovat? Nebo máme novou příručku o genderově korektním vyjadřování exemplárně upálit na hranici, jak by si zřejmě někteří diskutující přáli?
Připomínám, že onu bouři vyvolala příručka Kultura genderově vyváženého vyjadřování (http://www.msmt.cz/uploads/Skupina_6/Gender_prirucka.pdf) autorek Jany Valdrové, Blanky Knotkové-Čapkové a Pavly Paclíkové, vydaná MŠMT. A shrnu argumenty proti ní: Budeme muset všude psát věty s lomítkem typu “žákyně a žáci šly/i”. Veškerá oslovení budou muset končit na neutrální “-ící”, takže například místo “kolegové” budeme muset psát “kolegující”. Rody budeme schválně zaměňovat, aby to bylo spravedlivé, takže budeme říkat třeba “lékařka Jan Novák”. Zvýší se spotřeba papíru, protože všude budeme muset pořád psát místo pouhého “studenti” správnější “studenti a studentky” a podobně. A hlavně: tohle všechno se dělá za peníze daňových poplatníků!
Řeknu rovnou, že jsem v této věci rozpolcena – v něčem příručce fandím, v něčem je to na mě už moc. S uvedenými protiargumenty ale většinou nesouhlasím. Hned v první větě materiálu se doslova říká, že “jazyková doporučení uvedená v této příručce nejsou závazná”, čili jde pouze o rady, jak být zdvořilejší vůči ženám, ale v některých případech i vůči mužům – například název povolání “zdravotní sestra” muže ignoruje. Tvary s lomítkem zahrnujícím oba rody příručka doporučuje pouze pro dotazníky a inzeráty na pracovní pozice. Koncovka “-ící” se týká pouze slov existujících a přirozeně znějících (“studující” místo “studenti”), takže uvedený výraz “kolegující” je typickým výplodem českého švejkování. Používat oba tvary (lékaři a lékařky) podle příručky nemusíme pokaždé, ale když je použijeme občas, připomeneme, že se daný výraz netýká pouze jednoho pohlaví. A příručka je tuším financována i z peněz EU, protože vůči Evropské unii máme v tomto směru závazky a úsilí o genderovou korektnost je celosvětové.
A teď mé výhrady, neboli seznam věcí, které cítím jinak.
Hned na první straně nesouhlasím s tvrzením, že “lékař má lepší image než lékařka, učitel má v obecném povědomí vyšší status než učitelka”. Doufám, že tomu dnes už tak není. Jenomže jak potom vysvětlíme, že některé ženy odmítají používat ženský tvar názvu své profese a tvrdí o sobě, že jsou třeba manažer, editor, vědec? Tohle je naprosto proti duchu češtiny. Jinak o sobě mluvíme v ženských tvarech, tak proč se u názvu profese zasekneme? Chápu to nejvýš v případech, kdy se český název ještě nezaběhl. Ale onen ženský manažer, editor a vědec dávají podle mě volbou mužského tvaru najevo, že jim ženská práce připadá kvalitativně jiná, a zřejmě méněcenná, protože se k ní odmítají hlásit.
Pak mám také trochu problém s vymycováním generického maskulina, které pravda zneviditelňuje ženy, jenomže je ve shodě s duchem jazyka. Zdá se mi, že oslovení “studenti” pro mladé lidi obojího pohlaví není nějak strašně urážlivé, protože v češtině jsou tyto mužské tvary vlastně i neutrální, bezpříznakové. Myslím si, že třídu, kde převažují dívky nad chlapci, opravdu nemůžeme oslovit “studentky”, protože ženský tvar je a asi dlouho zůstane rezervován pro osoby ženského pohlaví. Já vím, třeba v Kanadě zavedli jako první volbu “she” oproti “he” v případech, kde lze použít obojí (například píšete-li o výchově dítěte bez ohledu na pohlaví, použijete “she”). Jenomže tam to není proti duchu jazyka. Tím pádem si v rozporu s příručkou myslím, že Kateřina Neumannová je sportovec kraje, a ne sportovkyně kraje, neboť tím bychom jednoznačně říkali, že je nejlepší mezi sportovkyněmi, a nikoli mezi sportujícími ženami i muži.
V angličtině a dalších jazycích existovala křiklavá nespravedlnost, že se totiž mluvilo o lidstvu jako o muži – když šlo o to, že lidstvo něco dokázalo, říkalo se, že to vykonal “man”. Dnes se to nahrazuje tvary jako “humankind”, což mi připadá správné a duch jazyka tím jistě netrpí. Otázkou je, co si můžeme dovolit v češtině, kde zrovna tuhle záležitost řešit nemusíme, majíce k dispozici výrazy “muž” a “člověk”.
V příručce je uvedeno Desatero genderové korektnosti, které mě neuráží ani v nejmenším, naopak. Dá se totiž shrnout jednoduše – nepředpokládejte předem, že muži mají nebo musí být takoví a ženy mají nebo musí být makové, popřejte jim svobodu, nevysmívejte se, když někdo vybočuje z hranic konformity, stádnosti, tuctovosti. To je vše.
V příručce jsou možná zbytečně uváděny pouze stereotypy útočící na ženy a tím je diskriminující – ale mohli bychom si uvést i stereotypy útočící na muže, typicky “čím muži myslí? Odpověď – rozmnožovacími orgány”, což je rozvedeno do nesčetných anekdot adekvátních oněm pranýřovaným vtipům o blondýnách.
Za dobré pokládám doporučení oslovovat slečny i paní nad dvacet let plošně “paní”, sama jsem to spontánně začala dělat už před lety a ještě žádné slečně to nevadilo.
Podivuji se, proč návrhy uvedené v této příručce vyvolávají tak nepřiměřeně podrážděné reakce. Nejedná se přece o žádné nařízení typu reformy pravopisu, jde jen o doporučení, námět k zamyšlení. Něčím mi to připomíná, jak Slováci v parlamentu těsně po svržení komunistického režimu vyvolali dlouhý a urputný “boj o pomlčku”, čili o to, aby se místo Československo psalo Česko-Slovensko. Tehdy se také v Čechách našel jen málokdo, kdo by to chápal. Ale pro Slováky to bylo důležité, protože pomlčka pro ně znamenala zviditelnění. Snad by se Čechové a Češky mohli naučit větší toleranci vůči jevům, které je samotné třeba netrápí a nezajímají, ale pro část populace jsou přesto důležité.
